Článek
V dnešní době se v pedagogických kuloárech i na veřejnosti neustále vedou bouřlivé diskuze o tom, zda je asistent pedagoga na základní škole přínosem, nebo spíše přítěží. Moje odpověď na tuto otázku je v jádru velmi jednoduchá. Ano, asistent je ve třídě nesmírně důležitý, ale pouze za předpokladu, že funguje přesně tak, jak má. Bohužel však musím s povzdechem a na základě své dlouholeté praxe konstatovat, že takových asistentů je v našem školství žalostně málo. Tímto se samozřejmě hluboce omlouvám všem těm poctivým kolegyním a kolegům, kteří svou práci berou jako skutečné poslání, přistupují k ní s maximální zodpovědností a nechodí do školy jen proto, aby jim na konci měsíce cinkla výplata na účtu. Ti jsou pro nás učitele nepostradatelnými partnery. Pak je tu, ale ta druhá, bohužel velmi viditelná skupina, která z inkluze dělá v reálném provozu spíše noční můru pro učitele i ostatní děti.
Při svém působení za katedrou se pravidelně setkávám s asistenty, kteří svou roli v inkluzivním procesu naprosto nechápou nebo ji vědomě ignorují. Místo toho, aby byli tichou, nenápadnou, ale pevnou podporou pro konkrétního žáka se speciálními vzdělávacími potřebami, stávají se hlučným elementem, který mi narušuje celou výuku. Opakovaně zažívám situace, kdy se asistent během vyučování začne hlasitě bavit s celou třídou, vtipkuje s dětmi o věcech, které s učivem vůbec nesouvisí, a strhává na sebe pozornost právě ve chvíli, kdy od žáků potřebuji maximální soustředění na výklad látky. Výsledkem takového chování je naprostý rozklad disciplíny. Děti jsou pak roztěkané, nesoustředěné a já se místo učení musím věnovat neustálému napomínání nejen žáků, ale i dospělého člověka, který sedí v lavici. O takového asistenta ve své hodině opravdu nestojím a věřím, že žádný pedagog, který chce své žáky skutečně něco naučit.
Zásadním problémem, který mě trápí, je hluboké nepochopení toho, co by měl asistent v hodině vlastně vykonávat. Jeho role je přitom definována celkem jasně. Má sedět přímo u daného žáka v lavici, dohlížet na to, jakým způsobem si dítě vede zápis, kontrolovat, zda rozumí zadání, a v případě potřeby ho jemně a diskrétně napomínat, aby se vrátilo k práci. Má mu být schopen zajistit materiály, pokud žák chybí, nebo mu pomáhat s organizací pomůcek, které dítě s handicapem či poruchou pozornosti často nezvládá samo ukočírovat.
Místo aktivní pomoci ale někdy vidím asistenta, který si sedá o lavici dál, aby měl svůj „klid“, a prakticky celou vyučovací hodinu tráví surfováním po sociálních sítích, vyřizováním soukromých zpráv nebo sledováním videí. Zatímco já vydávám ze sebe maximum, abych třídu motivovala a předala jim vědomosti, v učebně sedí dospělý člověk, který demonstrativně ignoruje dění ve třídě a věnuje se svému mobilnímu telefonu.
Tento přístup považuji za naprosto nepřípustný a hluboce neetický vůči škole, rodičům, ale především vůči samotným dětem. Pokud asistent rezignuje na svou funkci průvodce a metodického dohlížitele, stává se v systému inkluze pouhým pátým kolem u vozu, které celý proces vzdělávání brzdí. Jako učitelka se pak ocitám v neřešitelných kleštích. Na jedné straně musím plnit náročné osnovy a věnovat se individuálně žákům se speciálními potřebami, na straně druhé bojuji s nekázní a lhostejností asistenta, který mi má toto břemeno pomáhat nést. Je frustrující sledovat, jak se potenciál dítěte, které pomoc skutečně potřebuje, ztrácí jen proto, že člověk placený za jeho podporu dává přednost virtuálnímu světu na displeji telefonu. Kvalitní inkluze nemůže stát na lidech, kteří do školních lavic přicházejí jen pasivně přežít dopoledne a šetří si energii na vlastní volný čas mimo školu.
Vše je to nakonec o lidech. Dobrý asistent dokáže v hodině doslova zázraky a je pro mě skutečným požehnáním, které mi umožňuje věnovat se zbytku třídy s vědomím, že integrovaný žák má stoprocentní servis. Když vidím, jak žák pod vedením takového profesionála rozkvétá, jak postupně získává sebevědomí, cítím, že moje práce i celá inkluze má hluboký smysl. Jenže dokud budeme v našem školství tolerovat lidi, kteří do tříd chodí jen pro peníze a svou přítomností výuku spíše sabotují, budeme se v diskuzích o smyslu asistence neustále točit v kruhu marnosti. Volám po mnohem přísnějších nárocích na výběr pracovníků na tyto pozice a po jejich důslednější kontrole přímo v hodinách.
Situace v mnoha školách, včetně té mé, dospívá do bodu, kdy učitelé raději asistenta ani nechtějí, protože se dopředu bojí, koho jim vedení do třídy přidělí. Často je to loterie, ve které učitel bohužel spíše prohrává. Tato vzrůstající nedůvěra je však velmi nebezpečná, protože děti, které podporu nezbytně potřebují, za chyby a lenost dospělých nemohou. Musíme se naučit rozlišovat zrno od plev a dát jasně najevo, že asistent není jen „přísedící“ divák, ale aktivní účastník výchovně-vzdělávacího procesu. Pokud asistent nedokáže odložit svůj telefon a plně se věnovat žákovi, nemá v moderním školství co pohledávat. Jako pedagogové musíme mít sílu tyto nešvary otevřeně pojmenovávat a vyžadovat změnu, protože naše mlčení jen dává prostor další lhostejnosti, která nám v konečném důsledku bere drahocennou energii i čas potřebný pro naše žáky.
Anketa
Zdroje:
