Článek
Alena každý den bere do ruky svůj pracovní diář a vstupuje do světa, který většina společnosti raději nevidí. Jako terénní pečovatelka prochází byty, ve kterých se zastavil čas, a bojuje se systémem, který na své staré lidi začíná zapomínat. Její práce není jen o podávání léků; je to každodenní konfrontace s neúctou a vyčerpanými kapacitami lidskosti.
Ruce, které tvořily, se dnes nemají o co opřít
Když Alena pomáhá panu Rudolfovi z křesla, dívá se mu na ruce, které v sedmdesátých letech pomáhaly stavět základy dnešních sídlišť a průmyslových hal. Pan Rudolf není jen klient číslo 402, je to muž, který v mrazech betonoval, svářel a budoval tuto republiku, aby budoucí generace měly kde bydlet a pracovat.
Dnes tento muž sedí v bytě a v ruce žmolí zamítavé stanovisko z domova se zvláštním režimem. „Kapacita naplněna,“ zní rozsudek. Je to krutý paradox, lidé jako Rudolf, kteří tuto zemi vlastníma rukama zvedli, v ní dnes pro sebe nemohou najít ani jedno volné lůžko, když jim ubývají síly a zdraví selhává.
Neviditelná zeď mezi generacemi
Alena často doprovází své svěřence na krátké procházky a pozoruje svět kolem nich. Vidí třicátníky a čtyřicátníky, jak spěchají s telefony u ucha a s nelibostí sledují pomalý krok starého člověka. Slyší posměšky o tom, jak senioři „smrdí“ nebo jak „překážejí v cestě“.
Tito lidé, v plné síle a sebevědomí, jako by zapomněli, že silnice, po kterých jezdí a domy, ve kterých žijí, jsou výsledkem celoživotní dřiny pana Rudolfa a jeho vrstevníků. Alena vidí, jak se její klienti pod těmito pohledy hrbí ještě víc. Není to jen stáří, co je tíží, je to vědomí, že se pro vlastní stát stali nechtěnou přítěží.
Krize, kterou nikdo nechce řešit
Realita, kterou Alena denně zakouší, je mrazivá. Domovy pro seniory jsou beznadějně plné a sehnat soukromou ošetřovatelku je téměř nemožné. Práce v sociálních službách je náročná a společensky nedoceněná, takže mladí lidé o tento obor nemají zájem.
Rodiny jsou zoufalé. Chtěly by se o své blízké postarat, ale bez odborné pomoci, která na trhu chybí, se hroutí pod tíhou zodpovědnosti. Alena vidí ten nekonečný řetězec únavy, který se táhne od seniorů přes jejich děti až k samotným pečovatelkám.
Zrcadlo naší budoucnosti
Alena ví, že každý posměšek, který dnes v tramvaji zazní na adresu starého člověka, je vzkazem pro naši vlastní budoucnost. Pokud společnost nedokáže zajistit důstojné dožití těm, kteří vybudovali základy našeho státu, co čeká nás?
Když Alena večer zavírá poslední dveře u pana Rudolfa, v tichu prázdné chodby si uvědomuje, že tito lidé si nezaslouží jen 60 minut jejího času. Zaslouží si respekt a vděk. Vybudovali tuto zemi a je naší morální povinností nenechat je dožít v izolaci a opovržení.
