Proč nás socialistické seriály stále baví a ty dnešní jen uspávají?

V dobách, kdy televize nabízela jen omezený počet programů, se zdál svět u obrazovek mnohem hezčí. Když začala znělka oblíbeného seriálu, život v domácnostech se zastavil. Dnes, v éře digitálního nadbytku a streamovacích gigantů, máme přístup k tisícům hodin obsahu jediným kliknutím. Přesto se čím dál častěji přistihujeme při pocitu marnosti. Sedneme si po celodenní práci na gauč, uvaříme si kávu a po deseti minutách znechuceně přepínáme na dokument o vesmíru nebo o druhé světové válce. Kam se vytratila ona pověstná kvalita české seriálové školy a proč nám moderní nekonečné produkce připadají tak obsahově prázdné?

Když mluvíme o skvostech, které z obrazovek téměř vymizely, nelze opomenout fenomén rázovitého moravského humoru. Kde jsou ty časy, kdy televize zářila vtipem, který měl kořeny v poctivém lidovém vyprávění? Skvělým příkladem je dílo, pod nímž je podepsán spisovatel a malíř Zdeněk Galuška. Jeho nezapomenutelné knihy Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí se staly základem pro jeden z nejlepších seriálů naší historie.

Právě v těchto příbězích se propojilo geniální vypravěčství s neuvěřitelným hereckým výkonem Jozefa Kronera v roli strýca Pagáče. Galuškův humor nebyl prvoplánový ani křečovitý, vycházel z hluboké znalosti lidské nátury, sousedských vztahů a specifického koloritu regionu. Dnešní divák marně hledá podobnou autentičnost. Zatímco Galuškovy postavy žily své rázovité životy s vtipem, který nezestárl ani po půl století, hrdinové dnešních seriálů často působí jako loutky bez minulosti a skutečného charakteru.

Dalším pilířem dřívější kvality bylo obsazení. A není to jen projev nostalgického sentimentu. Generace, kterou reprezentoval Vladimír Menšík, Stella Zázvorková, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Jiří Sovák, Věra Galatíková a jiní, byla v mnoha ohledech unikátní. Tito herci prošli tvrdou školou klasického divadla, kde nebyl prostor pro chybu a kde se každé slovo muselo precizně vážit.

Vezměme si například seriál Chalupáři nebo My všichni školou povinní. I přes dobový kontext v nich tito velikáni dokázali rozehrát lidské etudy, které nás dojímají dodnes. Dnes máme nepochybně také talentované herce, ale systém jim nedovolí uzrát. Zatímco dříve se scéna pilovala hodiny kvůli správné atmosféře, dnes se točí v průmyslovém tempu. Herec v nekonečném seriálu musí za den zvládnout i patnáct a více obrazů. V takovém kalupu nezbývá čas na studování psychologie postavy. Výsledkem je pak emocionální plochost, která diváka nedokáže skutečně zasáhnout.

Hlavní rozdíl mezi kdysi a dnes tkví v samotném formátu. Dřívější seriály byly většinou uzavřenými celky. Měly jasný začátek, gradaci a finále, obvykle v rozmezí 7 až 13 dílů. Scénáristé jako Jaroslav Dietl byli mistři konstrukce. I když museli občas ustoupit režimní objednávce, řemeslně šlo o špičkovou práci, kde každá postava měla svou funkci a duši.

Dnešní komerční televize však propadly kultu nekonečnosti. Seriály typu Ulice nebo různé ordinace nejsou tvořeny jako umělecké dílo, ale jako spotřební zboží. Cílem není diváka umělecky obohatit, ale udržet ho u obrazovky co nejdéle kvůli reklamním blokům. Pokud se v seriálu jedna nevěra, jedna ztráta paměti nebo jeden banální spor řeší týdny a měsíce, divák logicky ztrácí zájem. Právě tato vztahová vata je důvodem, proč nás po celodenní dřině v práci taková produkce spíše irituje, než aby nám dopřála kvalitní odpočinek.

Nebylo by fér dívat se na socialistickou tvorbu jen přes růžové brýle. Seriály byly často poplatné době a musely plnit politické zadání. Přesto v nich byla řemeslná poctivost, která v dnešní tvorbě chybí. Tvůrci tehdy museli balancovat, aby seriál prošel cenzurou, musel mít správný podtext, ale aby ho lidé milovali, musel být v jádru pravdivý a lidský.

Dnes sice netrpíme cenzurou politickou, ale cenzurou tržní. Vše musí být hezké, sterilní, postavy se pohybují v luxusních ateliérech. Zmizela ta syrovost a uvěřitelnost venkova či maloměsta, kterou jsme cítili právě v Galuškově Slovácku. Ta zemitost a humor vycházející z přirozené inteligence postav byly tak autentické, že se na ně dalo dívat opakovaně.

Není divu, že znechucený divák raději přepíná na dokumenty o přírodě nebo historii. Tam je totiž cítit integrita. V dokumentu o migraci zvířat nebo o archeologických nálezech nejsou falešné dialogy ani uměle natahované emoce. Je tam realita, krása a vzdělání. Dokumenty se staly útočištěm pro ty, kteří už odmítají sledovat prázdné mluvící hlavy v nekonečných seriálových kulisách.

Tento trend je jasným signálem pro televize. Divák cítí, když se mu někdo snaží prodat prázdnou skořápku. Touha po kvalitě, po skvostech české kinematografie, u kterých se můžeme s chutí zasmát, stále trvá. Bohužel se zdá, že televize raději sázejí na jistotu nízkých nákladů a vysoké kvantity.

Zatímco se budeme nostalgicky vracet k příběhům, které napsal Zdeněk Galuška, nebo k výkonům Vladimíra Menšíka, nezbývá než doufat, že televize jednou pochopí zásadní věc. Divák si sedne ke kávě po těžkém dni proto, aby prožil příběh, který má srdce. Kvalita se totiž nedá nahradit počtem odvysílaných minut.