Článek
Tato otázka patří k těm nejpalčivějším, které lidstvo kdy formulovalo. Je to výkřik do ticha, který zaznívá vždy, když stojíme nad hrobem někoho, kdo byl pro svět požehnáním, zatímco o pár ulic dál se někdo jiný beztrestně vysmívá spravedlnosti.
Proč odcházejí ti nejlepší?
Říká se, že Bůh si nejdříve vybírá ty nejkrásnější květiny, aby si jimi ozdobil nebeskou zahradu, zatímco plevel nechává růst dál. Tato lidová moudrost sice zní útěšně, ale v srdci člověka, který právě ztratil někoho milovaného, často naráží na hradbu vzteku a nepochopení. Proč musí odejít matka, která byla pilířem rodiny? Proč nás opouští přítel, jehož laskavost uzdravovala duše? A proč jsou tu stále ti, kteří rozsévají nenávist, lžou a ubližují?
Paradox naplněného času
Pokud vnímáme život jako školu nebo cestu k určitému stupni moudrosti, můžeme dojít k závěru, že dobří lidé jsou hotovi dříve. Jejich úkol, naučit nás milovat, odpouštět nebo se obětovat, byl splněn s takovou intenzitou, že jejich čas se naplnil. Ti, které nazýváme darebáky, zde možná zůstávají z opačného důvodu: jejich duše je stále v mateřské školce. Dostávají další a další roky, ne jako odměnu, ale jako poslední šanci k nápravě, k pochopení toho, co ti dobří věděli od začátku. Dlouhověkost zlého člověka tak není privilegiem, ale trpělivým čekáním osudu na jeho proměnu.
Bolest jako důkaz hodnoty
Pocit, že odcházejí jen ti dobří, je však částečně dán i naší optikou. Smrt špatného člověka v nás nevyvolá pocit kosmické nespravedlnosti; často ji přejdeme mlčením nebo strohým konstatováním. Ale smrt dobrého člověka vytvoří v předivu světa obrovskou díru. Tato bolest je ve skutečnosti největší poctou, jakou můžeme zesnulému složit. To, že nám jeho odchod připadá nespravedlivý, potvrzuje, jak moc byl jeho život cenný. Darebáci tu sice zůstávají fyzicky, ale jejich přítomnost je často jen stínem bez skutečného vlivu na srdce druhých. Dobrý člověk odejde, ale jeho světlo v nás hoří dál a možná právě proto máme pocit, že tu chybí víc než kdokoli jiný.
Biologie dobra a zla
Podíváme-li se na věc zcela bez příkras, dobří lidé mají tendenci se rozdat. Jsou to ti, kteří v noci nespí, protože se trápí cizím neštěstím. Jsou to ti, kteří své tělo i mysl vystavují stresu, aby pomohli ostatním. Jejich empatie je darem pro nás, ale daní pro ně samotné. Naproti tomu lidé bezohlední a sobečtí jsou často chráněni krunýřem lhostejnosti. Nestresují se vinou, nepálí je svědomí, nevyčerpávají se soucitem. Biologicky vzato je jejich organismus méně zatěžován emocemi, které ty dobré spalují zaživa. Je to krutá ironie přírody, citlivost, která dělá člověka lidským, ho zároveň činí zranitelnějším.
Světlo, které nezhasíná
Možná je ale odpověď na otázku, proč tu ti darebáci zůstávají, schovaná ještě jinde. Kdyby na světě zůstali jen ti dobří, zlo by nemělo s čím soupeřit a dobro by se stalo neviditelným standardem. Ti, kteří nám ztrpčují život, jsou možná (jakkoli je to k vzteku) testem naší vlastní dobroty. Odkaz dobrého člověka, který odešel, v nás totiž probouzí potřebu převzít jeho pochodeň. Když nám chybí někdo laskavý, jsme to my, kdo musí začít být laskavější, abychom tu mezeru zaplnili. Smrt dobrého člověka je tak výzvou pro nás ostatní, abychom se jimi stali my.
Pravdou zůstává, že délka života není měřítkem jeho kvality. Sto let prázdnoty se nevyrovná třiceti letům čisté lásky. Ti dobří odcházejí možná proto, že už nemusí nic dokazovat. A ti ostatní tu zůstávají, protože mají před sebou ještě příliš mnoho práce, kterou možná nikdy ani nezačnou.
