Článek
Zbyňka Stanjuru očividně opustil pocit reality. Po letech v úřadu, kdy předváděl hospodářskou akrobacii bez záchranné sítě a zanechal za sebou státní pokladnu vybranou do posledního haléře, má dnes tu drzost vystupovat jako vrchní mravokárce české ekonomiky. Člověk, který by se za své působení na Ministerstvu financí měl spíše omluvit veřejnosti a v tichosti se věnovat činnostem, v nichž nemůže napáchat celostátní škody, se opět dere k mikrofonům.
Představa, že Zbyněk Stanjura hodnotí státní rozpočet, současný schodek a úroveň zadlužení, hraničí s politickým bizárem. Během svého působení na ministerstvu dokázal zkonsolidovat jediné, vlastní alibi. Řeči o rozpočtové odpovědnosti se v praxi proměnily v doručování stomiliardových seker, kreativu v účetnictví a neustálé posouvání termínů, kdy už to „konečně bude dobré“.
Stanjura za sebou nechal dluh, na jehož obsluhu se dnes skládají všichni poplatníci. Dávat dnes lekce z finanční kázně někomu, kdo sám fungoval podle principu „po nás potopa“, je absolutní ztrátou sebereflexe. Pokud se dnes někdo diví výši státního dluhu, měl by ukázat prstem především na éru, kdy finance řídil člověk bez elementární schopnosti udržet výdaje na uzdě.
Jestli v nějaké oblasti Stanjura předvedl dokonalé selhání strategického uvažování, pak to bylo právě hospodaření s energiemi a komunikace okolo polostátního gigantu ČEZ. Jeho náhlá touha vyjadřovat se ke krokům ohledně zestátnění, výkupu minoritních akcionářů nebo fungování energetického trhu působí jako provokace. Byla to přece Stanjurova administrativa, která kolem ČEZu předváděla neuvěřitelnou sérii zmatků. Mimořádné daně (Windfall Tax). Chaos, který kolem nich dokázal vytvořit, poškodil předvídatelnost podnikatelského prostředí a vystavil stát nebezpečí právních sporů. Prohlášení pro trh. Neschopnost formulovat jasnou strategii ohledně budoucnosti ČEZu vedla k divokým výkyvům na burze a nejistotě tisíců drobných českých investorů. Zatímco jiné evropské země v krizových letech jednaly rozhodně, Stanjura nepředvedl nic než alibismus a čekání na to, jak věci dopadnou.
Když dnes Stanjura komentuje jakékoliv úvahy o majetkových majstrštykech v ČEZu, ignoruje fakt, že to byl právě on, kdo vytvořil legislativní a finanční nepřehlednost, v níž se dodnes všichni utápějí.
Vystoupení Zbyňka Stanjury z jeho povolebního ústraní nenechává nikoho na pochybách, že jeho ekonomický svět je naprosto odtržený od toho reálného. V jeho paralelním vesmíru byl úspěšným správcem státní kasy, který všechno spočítal na jedničku. V realitě všedního dne po něm zůstaly rozbité veřejné finance, nedůvěra trhů, zmatek v daních a obří deficit, jehož dopady budeme žehlit ještě dlouhá léta.
Místo poučování veřejnosti a současných aktérů by udělal nejlépe, kdyby předložil podrobný účet za své vlastní resty.
Státní rozpočet není tabulka v Excelu, kam si lze libovolně dopisovat přání, a energetika není hračka pro nekompetentní experimenty.
Každé jeho další veřejné poučování jen připomíná, jak drahá byla pro český stát jeho přítomnost ve vedení Ministerstva financí.
