Článek
Přiznám se k něčemu, co dost možná cítila polovina národa. Jakmile se na obrazovce objevila tvář Markéty Pekarové Adamové, moje ruka automaticky šmátrala po ovladači. Přepnout. Okamžitě. Ten její tón, ta neuvěřitelná kombinace povýšenosti a mentorování, to se prostě nedalo poslouchat.
Teď, když po jejím konci v čele TOP 09 v listopadu 2025 konečně nastalo v médiích relativní ticho, se mi chce skoro vykřiknout. Konečně klid! Čím to je, že zrovna tato žena dokázala člověka tak vytočit? Nebylo to jen o těch nešťastných svetrech, kterými nás krmila v době, kdy lidé nevěděli, jak zaplatí složenky. Byl to ten způsob, jakým dokázala z úst vyloudit každou větu. Jako by nám všem, dospělým a pracujícím lidem, neustále dávala lekci z mateřské školky. Ta její neochvějná víra ve vlastní neomylnost a schopnost tvářit se jako morální maják lidstva, zatímco reálný život běžného Čecha jí byl úplně ukradený, byla prostě k nepřežití.
Tento hluboký rozpor mezi vládní rétorikou a každodenní realitou se stal definujícím znakem její éry. Markéta Pekarová Adamová se v očích veřejnosti stala ztělesněním politiky, která postrádá i elementární špetku empatie. Zatímco rodiny řešily, zda si budou moci dovolit zaplatit nájem a energie, předsedkyně Sněmovny jim s ledovým klidem a úsměvem vysvětlovala, že řešením je prostě si vzít další vrstvu oblečení. Tato komunikační necitlivost nebyla jen náhodným přešlapem, ale systémovým selháním, které odhalilo propast mezi pražskými politickými salony a zbytkem republiky.
Její politická dráha, která se nyní zdá být definitivně u konce, ukazuje na nebezpečí pýchy, která předchází pád. I když se snažila prezentovat jako tvář moderní, proevropské a hodnotové politiky, pro miliony Čechů zůstala jen tou, která je neustále poučovala o každém otočení termostatu. Její neustálé cesty do zahraničí a sbírání metálů, zatímco domácí scéna vřela nespokojeností, jen potvrzovaly obraz političky, pro kterou je vlastní prestiž a ideologická čistota důležitější než vnitřní stabilita země a životní úroveň jejích obyvatel. Tato neochvějná morální póza, kombinovaná s neschopností přiznat chybu nebo projevit lidskou sounáležitost, z ní udělala jeden z nejvíce polarizujících a odmítaných symbolů polistopadové éry.
Mnozí se nyní ptají, kam se tato tvář dřívější vládní koalice poděla. Jestli se vrátila k prodávání mobilů, kde kdysi začínala, nebo jestli si někde v koutku v tichosti plete ten svůj proslulý svetr. Pravdou je, že tato dáma si pro sebe dokázala vydobýt teplé místečko v poradenském byznysu v mezinárodní korporaci KPMG. Její politická hvězda zhasla a s ní i ta neustálá pachuť z toho, jak někdo shora nahlíží na občany jako na nesvéprávné děti, které potřebují neustálé politické vedení a výchovu k lepšímu občanství.
Odchod Markéty Pekarové Adamové z čela Sněmovny i vedení strany nebyl žádnou ztrátou pro kvalitu demokratické diskuse, ale naopak obrovskou úlevou. Její působení zanechalo memento, že politika pýchy a pohrdání má své jasné limity. Doufejme, že její nástupci v rámci vládních stran pochopí, že další podobnou osobnost, která se k lidem chová jako k obtížnému hmyzu pletoucímu se do velkých vizí, už tato země prostě neunese. Její čas vypršel a s ním i styl vládnutí, který místo skutečné pomoci a porozumění nabízel jen povýšené mentorování a aroganci moci. Pro českou politiku je to šance začít znovu, snad s větší pokorou k těm, kteří státní aparát svými daněmi financují.
