Článek
Nedělní politické debaty nejsou jen přehlídkou předvolebních slibů, ale především zkouškou zralosti, sebereflexe a schopnosti udržet nervy na uzdě, o to víc, když se sejdou klíčoví političtí aktéři jako: Karel Havlíček, Martin Kupka, Vít Rakušan, Petr Macinka, Tomio Okamura a Zdeněk Hřib.
Dnešní mimořádně nabitá Partie, zaměřená na komunální politiku, předvolební vyjednávání i aktuální téma cen pohonných hmot, nabídla v tomto složení velmi ostrý kontrast. Zatímco reprezentanti vládní koalice i někteří zástupci parlamentní opozice (jako např. Vít Rakušan za STAN) drželi tón diskuse v rozumných mezích, opoziční Piráti v podání Zdeňka Hřiba předvedli výkon, který připomínal spíše nedělní estrádu.
Zatímco koaliční zástupci i ostatní hosté se tentokrát drželi zpátky, Zdeněk Hřib od samého začátku zvolil agresivní a unavující taktiku. Namísto věcné argumentace neustále skákal ostatním do řeči. Poslouchat jeho projev bylo chvílemi až utrpením.
Předvedl doslova pozici chytré horákyně, chtěl být zároveň opozicí i konstruktivním kritikem, být obutý i bosý.
Ústředním bodem sporu se stala otázka, která v posledních týdnech rezonuje napříč politickou scénou: Jak je možné, že jsou Piráti v regionech a na komunální úrovni ochotni vstupovat do koalic s hnutím ANO, zatímco v Praze je pro ně takové spojení naprosto nemyslitelné a nepřípustné?
Odpověď Zdeňka Hřiba nepřinesla žádné hlubší vysvětlení, nýbrž klasické ukazování prstem. Podle něj je důvod v tom, že hnutí ANO, když v Praze v minulosti vládlo, „všechno pokazilo a podělalo“.
Tato argumentace by snad mohla mít svou váhu, pokud by přišla od někoho, kdo stál poslední roky mimo vedení města a sledoval dění v hlavním městě z povzdálí. Jenže Zdeněk Hřib v Praze nestál stranou, byl primátorem a následně náměstkem pro dopravu, tedy člověkem v nejsilnějších exekutivních funkcích, které pražský magistrát nabízí. Při poslouchání jeho kritiky cizích pochybení tak člověka chtě nechtě napadne, že by pánům z vedení Pirátů neuškodilo přihodit do ranní kávy pár vitamínových doplňků na podporu paměti. Zdeněk Hřib totiž s absolutní lehkostí zapomněl zmínit své vlastní pomníčky.
Tvrzení, že v ostatních městech hnutí ANO Pirátům pro spojenectví nevadí, ale v Praze ano, tak působilo spíše jako čistý kalkul a snaha udržet si vlastní pražskou mozaiku moci než jako pevný politický princip.
Zcela opačný dojem ve mně zanechal v pořadu lídr SPD Tomio Okamura. Mnozí diváci u obrazovek se právem obávali, že jeho účast v debatě skončí trapasem nebo nepříjemným rétorickým faux pas. K žádnému výbuchu však nedošlo. Okamura v dnešní Partii předvedl sebeovládání, své typické emoce udržel na uzdě a nespouštěl monology za každou cenu. Reagoval v znatelně klidnějším tónu a naslouchal otázkám moderátorky. Ukázalo se, že i politici, od nichž se v minulosti očekával především hlasitý projev, dokážou ubrat na plynu a působit věcně.
Pokud byla cílem snaha pobavit národ u polévky a zpestřit nedělní odpoledne, pak Zdeněk Hřib splnil úkol na jedničku. Pro diváka šlo o skvělou komedii zdarma. Pokud však mělo být dnešní vysílání testem politické zralosti a důvěryhodnosti před nadcházejícími volbami, pak pirátský lídr s máváním manifestu v ruce a rolí chytré horákyně propadl na plné čáře.
