Článek
Prázdniny měly sloužit k celkové rekonvalescenci, k dobití mentálních baterek a ke zklidnění pocuchaných nervů. Jenže je konec září a realita nás učitele smetla jako lavina. Mám pocit, že jsem s kolegyněmi v kabinetu teprve pár dní, ale vyčerpané jsme tak, jako by byl konec června a my za sebou měly deset měsíců nepřetržitého maratonu.
Třída plná sedmáků, osmáků, sedmadvacet rozjetých puberťáků. Místnost nabitá hormony, hlasitým smíchem, ale především nepropustnou hradbou neochoty dělat cokoliv navíc. Dokážou člověka vysát během první dvouhodinovky tak dokonale, že si připadáte jako vymačkaný citron.
Abych, ale jen nenadávala, jedna věc se celkem povedla. Zákaz mobilních telefonů během výuky u nás proběhl úspěšně. Děcka ráno poctivě odkládají své digitální poklady do skříněk. Dá se říct, že si na ten denní detox už jakž takž zvykají a světe div se, o přestávkách si dokonce i povídají. Jenže to hlavní, s čím bojujeme každý den, se nezměnilo. Naopak. Je to pořád horší a horší: totální nezájem se učit cokoliv nového.
„K čemu mi to bude?“
Dnešní generace má na všechno okamžitou odpověď. Nebo spíš výmluvu. Zpochybňuje se úplně všechno, co vyžaduje alespoň minimální intelektuální úsilí.
Nejvýrazněji je to vidět na druhém cizím jazyce. Když s dětmi otevřeme učebnice francouzštiny nebo němčiny, v očích se jim rozsvítí univerzální odpor.
„Proč se musíme učit další jazyk? Vždyť nám stačí angličtina!“ ozývá se ze zadních lavic.
Ať se snažíte vysvětlovat, jak chcete, narážíte na zeď. Přitom žijeme v propojeném světě. Jasně, s angličtinou si dneska objednáte kávu na letišti nebo se domluvíte na dovolené u moře. Ale až budete chtít opravdu vyjet do světa, pracovat pro mezinárodní firmu nebo budovat kariéru, angličtina je pouhý základ, který se bere jako samozřejmost. U výběrových řízení dnes většina zaměstnavatelů automaticky vyžaduje i druhý cizí jazyk. A obávaná, těžká francouzština? Kdo ji dneska opravdu umí, ten je u pohovoru za frajera a má dveře otevřené dokořán. Jenže vysvětlete to třináctiletému puberťákovi, pro kterého je horizont budoucnosti maximálně zítřejší odpoledne.
A není to jen o jazycích. Podobný scénář se opakuje napříč všemi předměty:
- Dějepis? „Nejací mrtví nás nezajímají, co bylo, to bylo.“ Že bez znalosti historie nerozumí současnému světu ani politice? Nezodpovězená otázka.
- Čeština? „Česky přece umím, tak co na tom.“ Že je v diktátu dvacet hrubek a slohové cvičení připomíná šifrovanou zprávu? Detail.
- Matematika? „Násobilku umím. A na co mi je nějaké analytické myšlení? To nepotřebuji.“
- Zeměpis? Tady už jde občas do tuhého.
Jedna z nedávných hodin zeměpisu mi zůstane v paměti ještě dlouho. Měla to být jednoduchá rozcvička na začátek hodiny.
„Tak děti, otevřeme slepé mapy. Kdopak mi ukáže, kde leží Španělsko?“ zeptala jsem se s úsměvem a čekala, že se přihlásí polovina třídy.
Místo toho zavládlo ticho. Někteří střídavě koukali do stropu, jiní do lavice.
„Španělsko… Tápeme, tápeme?“ povzbuzovala jsem je.
Vzadu se pomalu zvedla ruka. „No… není to někde v Asii?“ zkusila to jedna z dívek zcela vážně.
No to je děs běs. Není to Asie. Je to jižní Evropa, kam polovina z nich jezdí v létě s rodiči k moři. A takhle bych mohla jmenovat další předměty. Místo touhy po poznání narážíme na postoj: Nezajímá mě to, nebudu to potřebovat, je to moc těžké.
Rodiče, prosím vás, proberte se!
Kde se tenhle přístup bere? A že je to učiteli? Proboha, rodiče, už se proberte! Je to vámi.
Neučíte a nenutíte děti k zodpovědnosti. Všechno mají a získavají jednoduchou cestou, oprašujete je a servírujete všechno na zlatém podnosu.
- Když dítě dostane pětku, protože se ani nepodívalo do sešitu, neptáte se ho, proč se neučilo. Jdete si stěžovat, že učitel je na něho zasednutý.
- Když má problém s chováním, hned omlouváte každý jeho výstřelek, jen abyste nemuseli přiznat selhání ve výchově.
- Když dítěti seberete povinnosti, vychováváte z něj člověka bez jakékoliv odolnosti.
A pak, když se nedostanou na střední nebo vyletí z první práce, obviňujete z toho nás…
Prosím vás, pláčete na špatném hrobě.
Naučte si je zodpovědnosti! To náš úkol ve škole určitě není. My jim můžeme předat znalosti, ukázat jim cestu a motivovat je. Ale pokud z domova přijdou s pocitem, že nemusí vůbec nic a že jim všechno spadne do klína samo, jsme bezmocní.
Pokud chcete, aby z vašich dětí vyrostli sebevědomí a úspěšní dospělí, začněte u sebe. Přestaňte jim servírovat život bez námahy. Protože až jednou vstoupí do reálného života, žádný zlatý podnos tam na ně čekat nebude.
