Článek
Sloganová politika, Hladíkovy přešlapy a ztráta paměti
Petr Hladík i Michaela Šebelová dokola opakovali naučené poučky o „připravovaných reformách“ či „selhání vlády“, aniž by reagovali na argumenty. Zvláště u Petra Hladíka mě tato mravní superiorita zarážela. Člověk, po jehož působení na Ministerstvu životního prostředí zůstaly resty, by měl raději mlčet a šoupat nohama. Sám má na svém kontě dost přešlapů na to, aby dnes z opoziční lavice kohokoliv poučoval.
Ještě víc mě zarážela amnézie KDU-ČSL a STAN ohledně daní. Byla to právě minulá vládní garnitura, která navzdory slibům prosadila konsolidační balíček a zvýšila daň z nemovitostí, DPH i korporátní daně. Tvrzení, že teď z opozice chystají spásné reformy, mi bylo k smíchu. Ptala jsem se zcela namístě: Co jste dělali celé čtyři roky, když jste měli ministerstva a většinu ve Sněmovně?
Důležitým bodem debaty byla i nedávná schůze o nedůvěře vládě. Plně se ztotožňuji s názorem Taťány Malé a Borise Šťastného, kteří trefně a bez obalu pojmenovali realitu. Opozice si byla od samého počátku moc dobře vědoma, že nemá nejmenší šanci posbírat potřebných 101 hlasů k pádu kabinetu. V zahraničí se přitom takto zásadní ústavní nástroj, jakým je hlasování o nedůvěře vládě, kvůli podobným věcem vůbec nevyvolává – jde o nejsilnější politickou zbraň, k níž se sahá jen ve výjimečných situacích, nikoliv při každém politickém šprajcu.
Byli jsme tedy jen svědky nekonečného maratonu prázdných proslovů, který ve skutečnosti nesloužil k ničemu jinému než jako předvolební kampaň. A co je na tom všem nejsmutnější? Že tuto sebeprezentaci poslanců zaplatili ze svých kapes běžní daňoví poplatníci. Milionové náklady na provoz Sněmovny šly přímo z našich daní, zatímco řečníci přednášeli své připravené projevy k nenaplněnému sálu.
Argumenty Michaely Šebelové a Petra Hladíka, že šlo o naplnění ústavního práva a symbolické „vystavení účtu vládě“, u mě v tomto světle absolutně neobstojí. Jakýkoliv pokus obhájit tuto schůzi jako důležitou povinnost zcela ztratil na váze v okamžiku, kdy sami poslanci nepovažovali za nutné se na hlasování ani všichni dostavit. Pokud i pro samotné zákonodárce byla vlastní účast druhořadá, jen to potvrdilo můj jednoznačný závěr, že celá schůze byla jen drahým, zbytečným a pokryteckým divadlem pro kamery.
Zdanění rafinérií. Populismus versus právní rizika
Roztržka kolem regulace marží či mimořádného zdanění rafinérií (např. Orlen Unipetrol) ukázala propastný rozdíl mezi populistickým gestem a systémovou politikou. Návrhy na plošné zastropování marží sice zní pro voliče atraktivně, bez důkladné právní přípravy, ale staví stát do rizika nákladných mezinárodních arbitráží a soudních sporů. Naopak odmítání jakéhokoliv zásahu ze strany opozice opomíjelo fakt, že v krizových obdobích distributoři využívají dominantního postavení na trhu.
Filip Turek, nákupy v cizině a moderace bez obsahu
Otázky paní Tománkové často klouzaly po povrchu, vytahování nákupů v Polsku a Německu na mě působilo jako provokace. Do ciziny se přece jezdilo už za Fialovy vlády, člověk jel tam, kde to bylo levnější. Musela jsem, ale uznat, že si paní Tománková asi přečetla kritické komentáře a vedení otázek v Partii mírně zlepšila, tak snad v tom bude pokračovat.
Vyvrcholením pro mě bylo vystoupení Michaely Šebelové. Její kategorické odmítnutí omluvy Filipu Turkovi a neústupné trvání na výroku, že „jel jako prase“, působilo v kontextu jiných událostí poměrně zvláštně. Šebelová tím nejen zpochybnila oficiální závěry Policie ČR i znalců, kteří nehodu vyhodnotili jako oboustranný přestupek, ale především udělala zásadní téma z incidentu, který je ve srovnání s velkými kauzami jejího vlastního hnutí STAN v podstatě jen malichernou epizodou.
Nedělní diskuse mi nabídla pouze předvolební souboj o hlasy. Postoje k obstrukcím, schůzím o nedůvěře i plnění slibů se mění podle toho, kde zrovna politik sedí. Byl to pro mě další důkaz, že politické principy v Česku nemají žádnou váhu.
