Článek
Vzpomínka na Venezuelu, kterou jsme milovali
Před třiceti lety jsme se necítili jako turisté, ale jako objevitelé nového světa. Seděli jsme v našem otlučeném džípu, kterého jsme přezdívali El Destructor, a stoupali jsme do strmých svahů pohoří Sierra Nevada. Uvnitř džípu byla podivná směsice, my, mladí cestovatelé z Evropy a naši místní kamarádi, studenti historie Luis a Carlos a neoficiální velitelka, Abuela Rosa.
Společné salvy smíchu
„Jestli tohle auto vybuchne, tak vás oba vlastnoručně ožením v té nejnudnější vesnici na pobřeží!“ křičela na nás Rosa, zatímco v klíně pevně svírala klec s papouškem Pepem. Smáli jsme se tak, až nás pálilo v plicích. Carlosovi uletěly mapy z okýnka a my jsme jen sledovali, jak se snášejí do hlubokého údolí pod námi.
Najednou auto naposledy škytlo a motor utichl. Zůstali jsme viset v mracích. Ticho přerušil jen papoušek Pepe, který se na nás podíval a zahlásil: „¡Qué desastre!“ (To je pohroma!). V tu chvíli jsme propukli v hysterický smích. Byli jsme uprostřed divočiny, bez mapy, s prázdnou nádrží, ale cítili jsme se naprosto svobodní.
Napětí v mlze
Smích nás přešel, když se nebe nad námi začalo barvit do inkoustově modré. Věděli jsme, že v těchto horách přichází bouře rychle a bez varování. Cesta, která byla už tak v hrozném stavu, se nám začala měnit před očima v potok bahna.
„Musíme to auto odtlačit, jinak nás spláchne voda,“ zaveleli Luis s Carlosem. Vystoupili jsme do hustého, vlhkého vzduchu. Boty se nám bořily do mazlavého jílu, pršelo nám za krky a cítili jsme opravdový strach. Svoboda té země nám najednou ukázala svou odvrácenou, drsnou tvář. Abuela Rosa nás, ale chytla za ruce a svou neuvěřitelnou silou nás držela v klidu.
Slzy v rytmu harfy
Když se nám s pomocí místních farmářů, kteří se odnikud vynořili s lany a mulami, podařilo dorazit do nejbližší vesnice, byli jsme promáčení na kost a vyčerpaní. V místní posadě, ale hořel oheň a hrála hudba.
Místní lidé nás přivítali, jako bychom byli jejich ztracená rodina. Když nás farmáři konečně dotlačili k nízkému domku s nápisem „Bienvenidos“, byli jsme zablácení až za ušima, promrzlí z horského vzduchu a naše nervy byly nadranc. Ale jakmile jsme otevřeli těžké dřevěné dveře, zasáhla nás vlna tepla, která nevycházela jen z pece, ale z lidí uvnitř.
Hostina z ničeho
V místnosti nebylo víc než pár dřevěných stolů, ale pro nás to byl ten nejluxusnější palác. Abuela Rosa se okamžitě chopila velení, jako by jí to tam patřilo. „Pohyb, mládenci! Doneste vodu, tyhle děti vypadají, že jedly naposledy v minulém století!“ komandovala Luise a Carlose, zatímco my jsme se snažili vysušit si oblečení u ohně.
Místní ženy před nás postavily talíře s pabellón criollo ,černými fazolemi, rýží a trhaným masem. Ale ta chuť! Bylo v tom všechno: slunce, poctivá práce a špetka tajemného koření, o kterém nám Rosa tvrdila, že jsou to andské bylinky pro šťastný život.
Komické intermezzo s Pepem
Uprostřed té vší idyly se najednou probral papoušek Pepe. Klec jsme postavili na barový pult a on, povzbuzen vůní jídla, začal nahlas imitovat zvuk startujícího džípu. „Škyt… brm… prásk!“ a pak spustil salvu nadávek, které se naučil od řidičů náklaďáků.
Celá hospoda ztichla a pak vybuchla v neovladatelný smích. Starý hospodský se málem svalil pod pult a křičel: „Ten pták má větší rozum než moje muly!“ Pepe se jen důležitě načepýřil a zřetelně pronesl: „¡Dame ron!“ (Dej mi rum!). Luis mu musel namočit kousek cukru do pálenky, aby ho umlčel, což nás všechny dorazilo.
Hloubka okamžiku a pláč
Jak večer plynul, přišla na řadu hudba. Stařík v rohu vzal do ruky harfu a jeho synové maracas a kytaru. Začali hrát pomalé, táhlé melodie z llanos. V tu chvíli se atmosféra změnila. Luis a Carlos, kteří se předtím jen smáli a dělali si ze všeho legraci, najednou zvážněli.
Dozvěděli jsme se příběhy lidí, o jejich tvrdé práci v horách, o dětech, které odešly do Caracasu za lepším, i o jejich neochvějné lásce k této zemi. Abuela Rosa nás vzala za ruce. „Podívejte se na ně,“ šeptala nám do ucha, „nemají nic, a přitom mají všechno. Jsou svobodní, protože se nebojí sdílet to málo, co jim zbylo.“
V tu chvíli se nám všem zalily oči slzami. Nebyl to smutek, byla to čistá, syrová emoce z toho, jak lidské pouto dokáže překonat jazykové bariéry i kilometry vzdálenosti. Plakali jsme smíchy nad Pepem a plakali jsme dojetím nad tou prostou lidskostí.
Když jsme ráno vyšli ven, mlha byla pryč. Před námi se otevřel výhled na zasněžené vrcholky Pico Bolívar, které zářily v ranním slunci jako diamanty. Vesničané nám nabalili zásoby na cestu a odmítali si vzít peníze.
Od slaných polibků salsy k slzám v Caracasu
Z horských štítů jsme se vydali dolů k pobřeží, kde se vzduch změnil z mrazivého na horký a lepkavý jako cukrová třtina. Naše další zastávka byla vesnice Choroní , místo, kde hory padají přímo do Karibiku a kde bubny zní dnem i nocí.
Tanec v písku
Večer nás Luis a Carlos vytáhli na pláž Playa Grande. Pod palmami hořely ohně a vzduch vibroval rytmem tambores. My, Evropané se ztuhlými boky, jsme byli pro místní zdrojem nekonečné zábavy.
„Ne, ne, ne!“ smál se Carlos a snažil se nás rozhýbat. „Pohybujte se, jako byste v jedné kapse měli peníze a v druhé lásku a nechtěli jste ani jedno ztratit!“
Abuela Rosa seděla na převrácené loďce, v ruce sklenku rumu a Pepe jí seděl na rameni. Papoušek se pohupoval do rytmu a křičel: „¡Azúcar! ¡Azúcar!“ (Cukr!). Když nás Rosa viděla, jak se pleteme do vlastních nohou, neudržela se, vyskočila a předvedla nám salsu, za kterou by se nemusela stydět ani profesionální tanečnice. Smáli jsme se, dokud nás nebolelo břicho, a písek jsme měli úplně všude, ve vlasech, v botách …
Naše cesta ale musela skončit tam, kde začala, v Caracasu. Tehdejší Caracas byl fascinující bestie. Mrakodrapy se tyčily vedle barevných barrií a vůně drahých parfémů se mísila s kouřem z pouličních grilů.
Všichni jsme věděli, že se blíží loučení, a v autě zavládlo nezvyklé ticho. I Pepe byl podezřele zticha, jako by cítil, že tahle parta se brzy rozdělí. Luis s Carlosem nás vzali na vyhlídku nad městem, odkud Caracas vypadal jako koberec ze světel.
„Tohle město vás buď spolkne, nebo vám dá křídla,“ řekl Luis a poprvé za celou cestu vypadal jako dospělý muž, a ne jako bláznivý student.
Pláč, který nešlo zastavit
Konečné loučení proběhlo na letišti Maiquetía, u té slavné barevné mozaiky na podlaze. Abuela Rosa nás každého pevně objala. Voněla po mýdle Maja a tabáku.
„Tady máte,“ řekla a vtiskla nám do rukou malé amulety z korálků, které po nocích v horách potají vyráběla. „Aby vás chránily, až tu nebudu.“
V tu chvíli jsme to už nevydrželi. Plakali jsme všichni, my, Luis, Carlos a i ta drsná Abuela Rosa si utírala oči cípem zástěry. Dokonce i Pepe vydal zvuk, který zněl jako smutné zapískání. Viděli jsme, jak naše přátelství, ukuté v blátě hor a slaném příboji, zůstává na tom letišti jako neviditelné pouto.
O třicet let později
Dnes, když zavřeme oči, stále slyšíme ten smích v horách a cítíme rytmus bubnů v Choroní. Ta svobodná, divoká a neuvěřitelně lidská Venezuela z roku 1995 v nás stále žije.
