Článek
Svět se mu smál, když tvrdil, že se mu jeho předchůdce zjevuje v podobě malého ptáčka. Posmívali se mu, když si pletl literární postavy nebo svévolně posouval Vánoce na říjen, aby umlčel hněv hladového národa. Nicolás Maduro byl pro mnohé jen excentrickou figurkou, stínem charismatického Huga Cháveze. Jenže tento stín dokázal ovládat Venezuelu téměř 13 let, déle než kterýkoli jiný současný lídr Latinské Ameriky. Až do dneška.
Osudové požehnání v záři úplňku
V prosinci 2012, jen pár hodin před svým odletem na Kubu, z níž se už nikdy neměl vrátit živý, učinil Hugo Chávez rozhodnutí, které šokovalo i jeho nejbližší spolupracovníky. V emotivním projevu ukázal na Nicoláse Madura. Zatímco vlivný předseda Národního shromáždění Diosdado Cabello nebo ropný magnát Rafael Ramírez čekali na svou šanci, Chávez vybral muže, kterého považoval za nejloajálnějšího.
„Moje volba je jasná jako úplněk,“ prohlásil tehdy Chávez. Maduro, bývalý řidič autobusu v caracaském metru a odborářský předák, se tak stal vyvoleným synem. Když pak v roce 2013 těsně vyhrál volby, málokdo věřil, že v prezidentském paláci Miraflores vydrží déle než pár měsíců.
Ropa, armáda a kubánský štít
Madurova genialita nespočívala v charismatu, ale v budování systému vzájemné závislosti. Na rozdíl od Cháveze, který byl pro vojáky polobohem, si Maduro musel loajalitu generálů tvrdě odpracovat. Udělal z nich podnikatele. Armáda dostala pod kontrolu těžbu zlata, dovoz potravin a správu ropného gigantu PDVSA.
Zatímco země chudla, špičky režimu bohatly. Maduro vytvořil to, co politologové nazývají konfederací zájmů. Stal se hlavním manažerem systému, kde každý z aktérů od armádních špiček až po obávaná ozbrojená komanda colectivos v chudinských čtvrtích, věděl, že s pádem Madura padnou i oni.
Nesmírně důležitou roli sehrála také Kuba. Podle analytiků to byla právě havanská zpravodajská služba G2, která Madurovi pomáhala čistit armádu od nespokojenců a včas odhalovat pokusy o převrat. Tento dluhopis loajality mezi Caracasem a Havanou byl po léta nejsilnějším pojítkem v karibské oblasti.
Strategie přežití za cenu lidské katastrofy
Cena za Madurovo politické přežití byla pro Venezuelany zdrcující. Pod jeho vedením se kdysi nejbohatší země regionu propadla do největší hospodářské krize v moderní historii, která neprošla válečným konfliktem. Venezuela ztratila 72 % své ekonomiky. Ropný průmysl, dříve pýcha země, zkolaboval pod tíhou korupce a nedostatku investic. Ze země uprchlo téměř 8 milionů lidí.
To není jen statistika, je to největší migrační krize na západní polokouli, která roztrhala miliony rodin. Mise OSN opakovaně potvrzovaly, že Madurova vláda využívá mučení, sexuální násilí a mimosoudní popravy jako oficiální metodu k potlačení disentu.
Nekonečný šach s Washingtonem
Vztah Nicoláse Madura se Spojenými státy byl sledem dramatických zvratů. Od éry Donalda Trumpa, který na Madura vypsal odměnu 15 milionů dolarů a uvalil drtivé sankce až po Bidenovu administrativu, která se pokusila o pragmatický dialog výměnou za demokratické sliby.
Maduro se ukázal jako mistr zdržovací taktiky. Dokázal sedět u vyjednávacích stolů v Mexiku či na Barbadosu, slibovat svobodné volby a mezitím doma systematicky likvidovat opozici. V roce 2024 však narazil na sílu, kterou podcenil: jednotu opozice pod vedením Maríi Coriny Machado a touhu národa po změně, kterou už nešlo umlčet příděly jídla ani státní propagandou.
Konec mýtu o neporazitelnosti
Až do poslední chvíle se Maduro uchyloval ke svému osvědčenému antiimperialistickému narativu. Tvrdil, že čelí existenční hrozbě ze strany USA. Tentokrát se však vnitřní tlak a mezinárodní izolace spojily v sílu, kterou nedokázal rozbít ani jeho složitý systém mocenských kvót.
Maduro dokázal neuvěřitelných 12 let a devět měsíců popírat politickou gravitaci. Přežil pokusy o povstání, atentáty drony i mezinárodní zatykače. Jeho odkazem však zůstává země v troskách, jejíž obnova potrvá generace. Syn, který se tak úzkostlivě snažil napodobit svého politického otce, nakonec zůstal v historii zapsán jako muž, který pro vlastní přežití obětoval budoucnost celého národa.
Pro Venezuelany končí kapitola, která z jejich země udělala odstrašující příklad toho, jak rychle se může stát s největšími zásobami ropy na světě zhroutit do naprosté bídy. Pro zbytek světa zůstává Madurova vláda mementem, že podceňovat směšné nebo excentrické vůdce je nebezpečná chyba. Pod maskou muže, který mluvil k ptáčkům, se totiž skrýval pragmatik moci, který pro své setrvání v paláci Miraflores neváhal obětovat osud celé jedné generace.
Dnes, když se prach nad jeho režimem začíná usazovat, vyvstává ta nejtěžší otázka: Jak dlouho bude trvat, než se země, kterou Maduro tak důsledně připravil o všechno, dokáže znovu postavit na nohy?
Zdroje:
