Z „voken“ a „zejtra“ v rádiu i televizi mě mrazí. Jak pak máme po dětech chtít, aby uměly česky?

Když téměř každé ráno sedám za volant a jedu autem do práce, zapínám rádio jako obvyklou kulisu k rannímu provozu. Jenže místo toho, abych si užila klidný poslech, jen nevěřícně kroutím hlavou nad tím, co z éteru slyším a úplně stejně musím kroutit hlavou, když večer doma pustím televizní zpravodajství. Místo kultivovaného projevu, který byl ještě před několika desetiletími naprostou samozřejmostí a profesní vizitkou každého moderátora, na sebe z rádií a obrazovek necháváme valit smršť výrazů jako „zejtra“, „vokno“, „vodchází“, „vobrana“ a jiné jim podobné patvary.

Přidávání protetického „v“ před slova začínající na samohlásku „o“, případně svévolná změna dlouhého „ý“ na „ej“ (jako ve slově „dobrej“) či „ý“ na „ej“ a „í“ na „ej“ (jako ve slově „bejvalý“), se staly jakýmsi novým standardem. Nejsmutnější je, že tento nešvar už dávno nepatří jen do komerčních rádií pro teenagery. Tam by se to ještě dalo s přimhouřením očí brát jako křečovitá snaha přiblížit se mladým. Tento styl vyjadřování čím dál víc proniká i do seriózních diskuzí a hlavních zpravodajských relací.

Moderátoři, redaktoři a hlasatelé přitom v minulosti bývali považováni za jazykovou elitu národa, pokud šlo o kulturu mluveného slova. Byli to lidé, k jejichž výslovnosti, artikulaci a bohaté slovní zásobě jsme vzhlíželi. Dnes se zdá, že hlavním kritériem pro přijetí do médií je schopnost mluvit co nejrychleji, nekonfliktně proplouvat obsahem a hlavně mluvit „tak, jak lidem zobák narostl“. Jenže televize a rozhlas nejsou ulice ani sousedský pokec na zápraží. Jsou to veřejné instituce, které zásadním způsobem spoluvytvářejí kulturní prostředí této země.

Při pohledu na současnou mluvní džungli nelze nevzpomínat na dobu, kdy byl mikrofon posvátným nástrojem. Starší a střední generace diváků má stále v živé paměti legendární hlasatele a moderátory, kteří svým projevem kultivovali celé generace. Zářným příkladem absolutní profesionality, noblesy a dokonalé češtiny byla Saskia Burešová. Její projev ať už v dobách klasického hlasatelství, nebo v oblíbeném pořadu Kalendárium, je dodnes učebnicovou ukázkou toho, jak má vypadat kultivované mluvené slovo. Každá hláska má své jasné místo, věty mají správnou melodii, koncovky se nehltají a o nějakém „voknu“ nebo „zejtra“ nemůže být ani řeči.

Nebylo to však privilegium jedné jediné osobnosti. Vzpomeňme na muže a ženy, jako byli Alexander Hemala, Marie Tomsová, Hana Shánělová, Stanislav Motl nebo nezapomenutelný rozhlasový a televizní redaktor a moderátor Eduard Hrubeš. Ti všichni vládli jazykem, který byl sice přirozený a lidsky blízký, ale stále přísně spisovný, čistý a elegantní. Byli to mistři slova, kteří dokázali, že spisovná čeština nemusí být nudná ani strojená. Naopak, v jejich podání zněla vznešeně, melodicky a nesmírně bohatě. Byli to skuteční profesionálové, kteří si vážili svého diváka i posluchače a pro něž bylo porušení jazykové normy profesním tabu.

Hlasatelé a redaktoři procházeli náročnými kurzy rétoriky, učili se správnému bráničnímu dýchání, frázování a logickému akcentu ve větě. Pokud někdo hltal koncovky, huhňal nebo trpěl silným regionálním dialektem či nespisovnými zlozvyky, do celostátního vysílání se zkrátka nedostal.

Dnes je situace diametrálně odlišná a pro milovníky českého jazyka dosti frustrující. Současná média masivně vsázejí na takzvanou „autentičnost“ a „bezprostřednost“. V neustálé honbě za sledovaností, poslechovostí a kliknutími nabývají programové managementy pocitu, že spisovná čeština působí na diváka příliš koženě, strojeně, odtažitě až snobsky.

Výsledkem je však pravý opak, kultivovaný posluchač u přijímače tiše trpí a celková úroveň veřejné debaty strmě klesá. Výběrová řízení se stala přehlídkou vizuální atraktivity, průbojnosti či schopnosti rychlé improvizace, ale samotná technika řeči a spisovnost byly odsunuty na vedlejší kolej. Pokud však uchazeč nedokáže udržet spisovnou normu ani v předem připraveném textu na čtecím zařízení, je to selhání systému. Takový člověk by neměl mít k dispozici veřejný prostor.

Média jsou vedle rodiny a školy klíčovým socializačním faktorem. Děti a mládež tráví sledováním videí, televizních pořadů, posloucháním podcastů a komerčních rádií hodiny denně. V raném věku nasávají jazyk svého okolí jako houba. Pokud od rána do večera slyší z úst dospělých, zdánlivě úspěšných a populárních osobností v médiích nespisovné patvary, automaticky je přijímají za své. Považují je za normální, správné a v konečném důsledku za spisovné.

A pak se nesmíme divit, když učitelé na základních a středních školách bijí na poplach. Moderní školáci mají obrovské problémy se samotným čtením s porozuměním, neumějí zformulovat souvislou, logicky strukturovanou myšlenku v mateřském jazyce a psaní běžných diktátů se v lavicích mění v čirou agonii. Jak mají žáci uvažovat o spisovných tvarech, koncovkách a gramatických pravidlech, když jim autority z televizních obrazovek a rádiových studií denně demonstrují, že žádná pravidla neplatí?

Slohové práce dnešních dětí pak často vypadají jako doslovný přepis chatu ze sociálních sítí kombinovaný s tou nejhrubší obecnou češtinou. Těžko to však můžeme vyčítat pouze jim samotným. Děti pouze zrcadlí svět, který jsme pro ně my dospělí připravili a schválili. Svět, ve kterém se spisovný jazyk stal zbytečným přežitkem a verbální nedbalost novou ctností.

Rozhlasoví a televizní tvůrci, producenti a dramaturgové by si měli konečně uvědomit svou obrovskou celospolečenskou zodpovědnost. Zapnutý mikrofon v živém vysílání není hračka pro osobní prezentaci, pubertální předvádění se nebo bezmyšlenkovité ventilování vlastních mluvních zlozvyků a regionálních preferencí. Je to privilegium. Je to mocný nástroj masového ovlivňování veřejného mínění, vkusu a v neposlední řadě právě vzdělanosti.

Samozřejmě nikdo nepožaduje, aby sportovní komentátoři při emotivním fotbalovém zápase nebo moderátoři ranních show mluvili archaickým, škrobeným jazykem z dob Národního obrození. Čeština je živý organismus, vyvíjí se, absorbuje nové vlivy a reaguje na moderní svět, což je naprosto v pořádku a přirozené. Tento vývoj však nesmí být zaměňován za postupnou degradaci, zjednodušování a vulgarizaci. Mezi přirozeným, dynamickým moderním projevem a čistým jazykovým barbarstvím existuje velmi jasná, pevná hranice a tou hranicí je právě respekt ke spisovné normě.

Inspirujme se od skutečných mistrů řemesla, jakými byla Saskia Burešová nebo Eduard Hrubeš, vyžadujme od profesionálních mluvčích skutečnou profesionalitu a ukažme nejmladší generaci, že čeština je krásný, strukturovaný a bohatý jazyk, který si zaslouží naši péči a úctu. A to by byla pro naši kulturu i školství nesmírně smutná vizitka.

Saskia Burešová – Wikipedie

Alexander Hemala – Wikipedie

Eduard Hrubeš – Wikipedie