Článek
Emigrace umělce je vždy dramatickým zásahem do lidského i profesního života. Pro zpěváky, jejichž hlavním nástrojem a kapitálem je rodný jazyk a bezprostřední kontakt s domácím publikem, to však platí dvojnásob. Zatímco spisovatel může psát do šuplíku nebo pro exilová nakladatelství a malíř může svá plátna s trochou štěstí tajně posílat za hranice, zpěvák potřebuje pódium, funkční technické zázemí, mikrofon a především posluchače, kteří mu rozumějí. Když zpěvák opustí svou zemi, často tím dobrovolně pohřbí svou dosavadní kariéru a začíná od úplné nuly.
V dějinách československé populární, folkové, rockové, undergroundové i vážné hudby dvacátého století najdeme desítky osudů, kdy totalitní režimy přinutily špičkové umělce opustit domov. Někteří utíkali před nacismem na konci třicátých let, drtivá většina však zvolila odchod po komunistických zvratech v letech 1948 a 1968, případně během šedé a ubíjející éry normalizace v letech sedmdesátých a osmdesátých.
Jarmila Novotná a Soňa Červená. Divy operního nebe v exilu
Když se v českém prostředí mluví o emigraci zpěváků, většinou se lidem vybaví ikony popu či folku z dob normalizace. Často se zapomíná na svět vážné hudby, který dal světu umělkyně mimořádného mezinárodního formátu.
Jarmila Novotná. První dáma z Metropolitní opery
Žačka legendární Emy Destinnové okouzlovala publikum v Praze, Vídni, Berlíně i Paříži dlouho předtím, než Evropu zachvátil nacistický teror. Provdala se za šlechtice Jiřího Daubka, což z ní v očích nastupujícího nacismu dělalo dvojnásobný terč. Vlastnili velkostatky a zámek v Litni, byli spjati s tehdejší demokratickou elitou první republiky. Po okupaci Československa v březnu 1939 se manželé rozhodli pro odchod do Spojených států amerických.
Novotná do zámoří nepřišla jako neznámá uprchlice; její jméno mělo obrovský zvuk. Téměř okamžitě získala angažmá v prestižní Metropolitní opeře (Met) v New Yorku, kde jako Mimi v Pucciniho Bohémě zahájila špičkovou šestnáctiletou éru v bezpočtu hlavních rolí. Během války aktivně podporovala československý odboj a nahrála slavné Lidové písně v úpravě Jana Masaryka, kde ji tehdejší ministr zahraničí sám doprovázel na klavír. Komunistický převrat v únoru 1948 zasadil jejím nadějím na návrat definitivní ránu. Rodinný majetek byl znárodněn a rodina byla podruhé vyhnána do exilu.
Soňa Červená. Útěk posledním oknem v Berlíně
Mimořádná mezzosopranistka a herečka začínala v padesátých letech v Osvobozeném divadle u Voskovce a Wericha, později zářila v opeře v Brně a Praze. Kvůli neustálému tlaku Státní bezpečnosti a nemožnosti svobodně tvořit se v lednu 1962 odhodlala k dramatickému kroku.
Doslova posledním otevřeným oknem v rozděleném Berlíně utekla přes uprchlický tábor na Západ, jen několik měsíců předtím, než byla definitivně dokončena stavba Berlínské zdi. Získala angažmá v opeře ve Frankfurtu, San Franciscu a spolupracovala s největšími hudebními režiséry světa. V rodné zemi byla okamžitě uvržena do zapomnění a její jméno bylo z oficiálních análů vymazáno.
Waldemar Matuška, Olga Blechová a Jaromír Mayer
Pokud existuje emigrace, která v komunistickém Československu způsobila absolutní celonárodní šok, byl to odchod Waldemara Matušky v srpnu 1986. Matuška byl idolem několika generací, chlapákem s kytarou, kterému režim do té doby toleroval leccos. Jenže na tuto cestu za oceán se nevydal sám.
Waldemar a Olga. Společný hlas, společný exil
Zpěvačka Olga Blechová stála po boku Waldemara Matušky dlouhá léta nejen v soukromém životě, ale také přímo na pódiu. Jako členka populárního dua provázela Matušku na koncertech a její jasný vokál doplňoval jeho podmanivý baryton. Pro tehdejší publikum byli nerozlučnou dvojicí.
Matuška neodcházel z ekonomických důvodů. Důvodem byla plíživá buzerace ze strany tehdejších státních úředníků, cenzorů a monopolní agentury Pragokoncert. Neustálé schvalování textů, omezování repertoáru a pocit neustálého dohledu vedly Waldemara a Olgu k radikálnímu rozhodnutí nevrátit se z legální dovolené na Floridě.
„Waldemar Matuška zůstal za mořem.“ Tato věta, která se koncem léta 1986 šířila jako lavina ústním podáním předtím, než ji oficiálně potvrdil stranický tisk v článku „Morální pád jednoho zpěváka“, zněla pro miliony lidí naprosto neuvěřitelně.
Režim reagoval hystericky vůči oběma umělcům. Jejich společné písně se nesměly hrát, desky byly staženy z prodejen a úvodní hit k seriálu Chalupáři musel běžet pouze v instrumentální verzi bez Waldemarova hlasu. Olga a Waldemar se usadili v St. Petersburgu na Floridě. Zde si vybudovali nový domov a společně dál koncertovali pro české a slovenské krajany v USA i Kanadě a vydávali exilová alba. Olga Blechová zůstala Matuškovou největší oporou i v době jeho těžké nemoci až do jeho smrti v roce 2009 a dodnes pečuje o jeho umělecký odkaz.
Jaromír Mayer. Odchod krále romantických šlágrů
Ve stejném roce jako Matuška a Blechová (1986) zvolil odchod ze země i druhý manžel Evy Pilarové, zpěvák Jaromír Mayer. Ten se v šedesátých a sedmdesátých letech proslavil hlubokým hlasem a hity jako Rozhoupej zvony nebo Malý přítel z města N. Mayer emigroval s celou rodinou přes Západní Německo do Kanady. Usadil se v Edmontonu a hudební kariéru víceméně opustil a začal pracovat v ropném průmyslu.
Jeho první manželka Eva Pilarová přitom dopady emigrace zažila už dříve, v roce 1962 emigroval její první muž, špičkový jazzový kontrabasista Milan Pilar, což tehdy zpěvačce přineslo dlouhé měsíce výslechů a politických nepříjemností, které jí velmi ztížily možnost vystupovat.
Karel Kryl a exilový folkový trojlístek: Hutka, Třešňák, Karásek, Soukup a Vokatá
Zatímco popové hvězdy bojovaly s cenzurou textů, folkoví, undergroundoví a protestní písničkáři byli pro režim přímou politickou hrozbou. Karel Kryl byl autentickým hlasem svědomí národa. Jeho debutové album Bratříčku, zavírej vrátka, nahrané v reakci na okupaci Československa v srpnu 1968, se stalo biblí protestu.
V září 1969 odjel Kryl na festival do západoněmeckého hradu Waldeck a požádal o politický azyl v Mnichově. Nalezl útočiště v Rádiu Svobodná Evropa (Radio Free Europe), kde jako stálý zaměstnanec svými písněmi a komentáři promlouval přes rušičky zpět domů. Jeho návrat v roce 1989 byl triumfální, avšak Kryl byl brzy zklamán novým politickým vývojem a zemřel předčasně v roce 1994.
Režim se však nebál jen Kryla. Koncem sedmdesátých let spustila StB brutální nátlakovou akci s krycím názvem Asanace, jejímž cílem bylo psychickým i fyzickým terorem donutit nepohodlné osobnosti, písničkáře ze sdružení Šafrán a signatáře Charty 77 k odchodu ze země.
K tomuto okruhu patřil i folkový písničkář Jiří Veit, další ze zakázaných členů sdružení Šafrán, který kvůli nemožnosti svobodně koncertovat rovněž zvolil exil a dlouhá léta žil v Západním Německu.
Vlastimil Třešňák. Mučení a nucený odchod
Drsný písničkář, spisovatel a malíř Vlastimil Třešňák zažil zvůli StB v té nejbrutálnější podobě. Režim ho potřeboval zlikvidovat za každou cenu. Při výsleších byl brutalizován a vyšetřovatelé mu mimo jiné pálili ruce hořícími zápalkami, aby ho zlomili. V roce 1982 byl pod tímto nesnesitelným tlakem donucen emigrovat. Žil v Západním Německu a později ve Švédsku, kde pokračoval ve své literární i hudební tvorbě, plné syrových obrazů pražské periferie.
Jaroslav Hutka. S kufrem a písní do Nizozemska
Autor zlidovělé písně Náměšť (Krásný je vzduch, krásnější je vlast…) byl pro komunistický aparát permanentním trnem v oku. Po podpisu Charty 77 mu režim kompletně znemožnil jakékoliv veřejné vystupování. V rámci akce Asanace byl v roce 1978 donucen k odchodu do exilu. Usadil se v Nizozemsku, odkud neúnavně pořádal koncerty pro krajany po celé Evropě a USA. Jeho návrat v listopadu 1989 patřil k nejdojemnějším momentům sametové revoluce, když jeho píseň zpíval stotisícový dav na Letenské pláni.
Svatopluk Karásek. Duchovní otřes undergroundu
Evangelický farář a písničkář „Sváťa“ Karásek přinesl do českého undergroundu hluboký duchovní a gospelový rozměr. Za své postoje a texty byl v roce 1976 vězněn v rámci známého politického procesu se skupinou The Plastic People of the Universe. Ani po propuštění nátlak StB neustal. V roce 1980 byl v rámci Asanace donucen i s rodinou odejít. Azyl našel v Rakousku a posléze ve Švýcarsku, kde působil jako farář, ale na českou nezávislou kulturu a své přátele z undergroundu nikdy nezanevřel.
Charlie Soukup a Dáša Vokatá
K exilové vlně patřili i další nekompromisní tvůrci. Dělnický písničkář Charlie Soukup, známý svými ostře satirickými a provokativními texty, byl rovněž vězněn a v roce 1982 vyhnán do Západního Německa (později zvolil radikální odchod do australské buše).
Písničkářka Dáša Vokatá, která byla pevně spjatá s undergroundovou komunitou kolem severočeské Nové Vísky, čelila po podpisu Charty 77 neustálé šikaně, domovním prohlídkám a zákazům. V roce 1980 odešla do Vídně, kde se stala jednou z nejvýraznějších ženských tváří exilového protestsongu a úzce spolupracovala s básníkem Ivanem Martinem Jirousem. Do tohoto okruhu patřil i folkař Jiří Veit, další zakázaný člen Šafránu, který prožil dlouhá léta v německém exilu.
Yvonne Přenosilová, Jana Kratochvílová a Lilka Ročáková. Rebelky českého popu
Ženy v československé populární hudbě to měly v dobách normalizace obzvlášť těžké. Pokud odmítly plnit roli usměvavých, konformních krásek v šatech schválených cenzurou, režim s nimi rychle zúčtoval.
Yvonne Přenosilová
Jedna z nejvýraznějších zpěvaček šedesátých let s přirozeným chraplákem a citem pro rock'n'roll (Roň slzy, Boty proti lásce) podepsala v roce 1968 manifest Dva tisíce slov. Po srpnové invazi emigrovala přes Velkou Británii do Západního Německa. V Mnichově se její osud protnul s exilovou vlnou a stala se po boku Karla Kryla oblíbenou moderátorkou hudebních pořadů na vlnách Svobodné Evropy. Do vlasti se natrvalo vrátila po sametové revoluci a stala se uznávanou rozhlasovou osobností.
Jana Kratochvílová. Zjevení, kterému zrušili existenci
Naprosté zjevení na šedé scéně přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Zpěvačka s metalovým hlasem, excentrickými kostýmy a vizáží, která předběhla dobu (V stínu kapradiny), byla pro cenzory nezkrotitelným živlem. V roce 1983 jí režim povolil odjezd na hudební festival v Irsku.
Jakmile však překročila hranice, úřady doma okamžitě zrušily všechna její plánovaná vystoupení, stáhly její desky a rozšířily lživou zprávu, že emigrovala, přestože zpěvačka původně plánovala návrat. Kratochvílová pochopila, že cesta zpět je uzavřená, a usadila se v Londýně, kde pod jménem Jana Pope pokračovala v rockové a mystické tvorbě.
Lilka Ročáková
Výrazná tvář divadla Semafor konce šedesátých let měla skvěle našlápnuto v melodickém popu a zářila na festivalech jako Bratislavská lyra. Po srpnu 1968 se rozhodla odejít do Západního Německa. V exilu musela svou kariéru kompletně transformovat, vystudovala klasický zpěv a úspěšně se prosadila jako operní a operetní pěvkyně na německých divadelních scénách, zatímco doma byly její popové nahrávky uvrženy pod zámek.
Marta Kubišová
Při tématu exilu nelze opomenout specifický fenomén takzvané vnitřní emigrace. Tento termín se týká tvůrců, kteří sice fyzicky neopustili hranice své země, ale totalitní režim je svými represemi vyhnal na absolutní periferii společnosti, kompletně jim zakázal jakoukoli veřejnou činnost a udělal z nich „neexistující osoby“. Nejsilnějším příkladem tohoto přístupu se stal osud Marty Kubišové.
V roce 1968 byla Marta Kubišová na vrcholu. Jako členka populárního tria Golden Kids (s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem) měla našlápnuto k velké mezinárodní kariéře. V srpnových dnech roku 1968 nahrála píseň Modlitba pro Martu, jejíž text v kontextu okupace zafungoval jako hymna národního odporu.
Komunistický režim se jí pomstil s osobní mstivostí. V únoru 1970 jí byla na základě kompletně podvržených, lživých pornografických fotomontáží zakázána veškerá umělecká činnost. Mladá a úspěšná žena byla ze dne na den vymazána z médií.
Kubišová měla možnost zemi opustit, nabídky ze zahraničí měla na stole. Zvolila však těžší cestu, život v totalitním Československu pod neustálým dohledem StB. Podepsala prohlášení Chartu 77 a v letech 1977 and 1978 byla její oficiální mluvčí. Její nucené dvacetileté mlčení skončilo až 21. listopadu 1989, kdy bez doprovodu nástrojů zazpívala svou Modlitbu před statisícovým davem z balkonu na Václavském náměstí.
Jiří Popper, Richard Adam, Karel Hála, Pavlína Filipovská a Viktor Sodoma
Osudy zpěváků, kteří se pokusili o odchod, ale z různých důvodů se vrátili, nebo jejichž jména měla být navždy zapomenuta, ukazují rafinovanost i krutost tehdejšího aparátu.
Jiří Popper
V padesátých letech patřil k nejpopulárnějším interpretům taneční a swingové hudby v Československu. Popper měl židovské kořeny a jeho rodina byla těžce perzekvována jak nacistickým, tak posléze komunistickým režimem v rámci antisemitských procesů padesátých let. Po okupaci v roce 1968 se rozhodl odejít do Západního Berlína. V Německu na svou kariéru navázal, vystupoval v televizních show, koncertoval a nahrával. V rodném Československu však bylo jeho jméno důsledně vyškrtáno ze všech hudebních encyklopedií.
Richard Adam. Profesní likvidace za pouhý pokus
Zpěvák s noblesním tenorem a král romantických šlágrů padesátých let (Tina Marie) je ukázkou toho, že totalitní režim dokázal zničit život umělce i za pouhý záměr odejít. Adam neemigroval natrvalo, ale jeho pokus o odchod a zvažování exilu v dramatickém roce 1968 vedly k okamžité odvetě. Zpěvák byl na čas uvězněn pod smyšlenými obviněními a po propuštění směl vystupovat pouze na těch nejnižších regionálních estrádách. Do televize a nahrávacích studií už nikdy puštěn nebyl.
Pavlína Filipovská a Viktor Sodoma. Krátké exily a těžké návraty
Zpěvačka Pavlína Filipovská, která v Semaforu proslavila megahit Včera neděle byla, prožila těžké období po srpnu 1968, kdy její tehdejší manžel, jazzový pozounista a kapelník Spálený, zvolil emigraci. Filipovská s ním na Západ odešla, ale po krátké době plné nejistoty a stesku po domově se rozhodla pro návrat. Tento krok ji stál manželství a normalizační režim jí dal návrat pocítit dlouhým obdobím profesního útlumu.
Podobný osud potkal i Viktora Sodomu, zpěváka kapely The Matadors a idol dívčích srdcí (Papoušek kakadu). Ten po srpnu 1968 emigroval do Rakouska, ale po nějaké době se rozhodl pro návrat domů. Jeho kariéra dostala těžký zásah a musel se podřídit přísným normalizačním pravidlům, aby mohl vůbec vystupovat.
Karel Hála, mistr českého swingu s dokonalou technikou, po srpnu 1968 rovněž emigroval do Západního Německa, kde se pokoušel uchytit. Po necelém roce plném stesku po domově a nedostatku adekvátní umělecké práce se však vrátil zpět do ČSSR. Normalizační režim ho sice nechal dál zpívat (swing nebyl pro režim tak politicky třaskavý jako folk), ale možnost cestovat na Západ měl na dlouhé roky zcela zablokovanou.
První vlny a paradoxy rozdělených rodin
Ztráty hudební scény začaly hned po roce 1948 a pokračovaly v různých bizarních rodinných i politických kontextech.
Inka Zemánková. Swingová legenda vytlačená na okraj
První dáma českého swingu, která za protektorátu proslavila hit Dívka v rytmu zrozená, zažila po roce 1948 tvrdý pád. Swing byl komunisty označen za úpadkovou kapitalistickou hudbu. Zemánková sice neemigrovala natrvalo v klasickém smyslu, ale v šedesátých letech legálně vycestovala za prací do zahraničí (zpívala na lodích a v klubech v západní Evropě) a domů se vracela minimálně. Režim ji doma prakticky vymazal z povědomí diváků a médií.
Co exil zpěvákům vzal a co jim dal?
Když se s odstupem času podíváme na historii emigrace československých zpěváků všech žánrů, od popových duetů přes drsné rockery, undergroundové faráře až po jemné folkaře a operní divy, jasně vidíme hluboký rozpor mezi svobodou lidského ducha a praktickým výkonem uměleckého řemesla. Odchod za hranice byl pro každého z nich těžkou zkouškou.
Komunistický režim vynaložil obrovské úsilí, aby exulanty vymazal z kolektivní paměti národa. Písně se mazaly z pásů, desky končily ve stoupách. Ukázalo se však, že totalitní moc podcenila sílu samotného umění. Lidé doma si nahrávky exilových umělců opatrovali ve svých domovech jako největší poklady. Když se železná opona na konci roku 1989 definitivně zhroutila, tito zpěváci se vrátili domů jako ti, kteří po celou dobu exilu úspěšně nesli pochodeň svobodné české kultury.
Zdroje:
