Článek
Jelikož jsem procestovala téměř celou Latinskou Ameriku, od barevných uliček kolumbijské Cartageny až po mrazivé ledovce patagonské Argentiny, chtěla bych se s vámi dnes podělit o své zážitky a dojmy z místa, které v mém srdci zanechalo tu nejhlubší stopu.
Touha po skutečné realitě
Pro mnohé je Bolívie jen sbírkou ikonických pohlednic, velkolepá panoramata, nekonečná bílá pláň Salar de Uyuni a letmé záblesky tradičních barevných oděvů v uličkách La Paz. Desítky let tyto obrazy lákaly cestovatele, ale já jsem vždy cítila, že většina z nich klouže jen po povrchu. Spokojili se s rychlou fotkou u jezera Titicaca a s úžasem nad folklórem lidí, kteří si vyrábějí sandály ze starých pneumatik a jezdí v autech, která jako by pamatovala počátek věků. Já jsem však chtěla víc. Chtěla jsem se dotknout skutečné reality, dotknout se této pulzující země.
Národ mistrů v přežití
Bolivijci jsou snad nejhouževnatějším národem, jaký jsem kdy na svých cestách potkala. Jsou to mistři v umění přežít. Ve své historii přečkali tolik krizí a politických otřesů, že by v dnešní době mohli učit celý svět. Jejich země je neuvěřitelně bohatá na přírodní zdroje, což po staletí přitahovalo nenasytnost mocných, a toto drancování nutilo místní obyvatele pravidelně měnit své životy a začínat od nuly. Je to historie, která je v mnoha ohledech naprosto šílená.
Rozmanitost a živá tradice
Při putování napříč zemí mě fascinovala její nesmírná rozmanitost. S více než třiceti oficiálními jazyky je Bolívie nejdomorodější zemí kontinentu. Právě v této heterogenitě se zrodila schopnost improvizovat, tvořit a přežívat generaci za generací. Podstata Bolívie totiž neleží v muzeích, ale v umění jejích obyvatel, v jejich schopnosti vzít předmět, změnit jeho funkci a přetvořit symboly, aniž by kdy zapomněli na své předky, předkolumbovské bohy a život v souladu s přírodou.
Chuťová exploze v oblacích
Nikdy nezapomenu na tu chuťovou explozi, kterou mi Bolívie připravila. Vzpomínám si, jak jsem se na rušném tržišti v nadmořské výšce přes 3 600 metrů poprvé zakousla do salteñi, jejich tradiční pečené kapsy plné šťavnatého masa a koření. Ana (naše průvodkyně) mě tehdy varovala: „Musíš ji držet opatrně, jinak ta horká šťáva skončí na tvém tričku!“ A měla pravdu. Bolívie chutnala přesně takhle, byla horká, intenzivní a plná překvapení. Od husté polévky chairo s mrazem sušenými bramborami chuño až po čerstvé pstruhy z jezera Titicaca, které nám připravili místní rybáři přímo na břehu. Jídlo zde nebylo jen o nasycení, byl to rituál sdílení a projev pohostinnosti.
Expedice do hlubin historie
Jedním z nejintenzivnějších zážitků byla naše expedice k ruinám Iskanwaya. Místo abychom stáli v zástupech u vchodů do archeologických areálů, vzali jsme do rukou mačety a vydali se na cestu hluboko do hor. Šlapali jsme pralesem, kde se cesty měnily v zarostlé pěšiny, a můj přítel archeolog s Anou mi vyprávěli legendy o kultuře Mollo, která zde kdysi vládla. Bylo to, jako bychom se brodili časem samotným. Když jsme konečně spatřili kamenné struktury Iskanwaya, zarostlé lišejníky a obklopené mlhou, cítila jsem silnou energii. Bylo to, jako by zdi šeptaly dávné příběhy. Anna mi ukázala místo, kde staří Mollové prováděli rituály, a já si dokázala představit, jak zde před staletími stály obětní ohně a ozýval se zpěv.
Poklady v lidských příbězích
Bolívie nebyla jen o dávné historii. Byla také o živé současnosti, o lidech a jejich každodenních bojích. Miguel, starý horník z Potosí, s neuvěřitelnou důstojností vyprávěl o letech strávených v útrobách stříbrných dolů, o jeho tvrdé práci. Naučila jsem se od něj, jak si vážit každého doušku vzduchu a každého kousku jídla. S Anou a přítelem jsme také vedli vlastní karavanu lam přes horské průsmyky k Salaru, kde jsem cítila hluboké spojení s krajinou a zvířaty. Hledali jsme skryté poklady, ne zlato, ale okamžiky ticha, poznání a autentické lidské interakce.
Nezapomenutelná lekce z lidskosti
A co je nejdůležitější, naučila jsem se ono pověstné bolivijské umění, jak si v každé situaci poradit. Ať už šlo o opravu rozbitého auta uprostřed ničeho, improvizované jídlo z darů přírody, nebo navázání rozhovoru s někým, kdo mluvil jenom kečuánsky. Bolívie nebyla jen destinace. Byla to lekce z lidskosti, magie a nezlomné vůle. Pocítila jsem ji ve všech jejích rozměrech, v prachu cest, ve vzduchu prosyceném vůní koření a modliteb, v očích lidí, kteří toho tolik prožili. A věděla jsem, že se sem jednoho dne musím vrátit.
