Zapomenuté tajemství ze socialistických tříd. Co způsobovalo dětem největší noční můry

Pro dnešní generaci dětí, které, do sešitů píší gumovacími pery a k obědu si vybírají ze dvou druhů jídel, představuje školní docházka sedmdesátých a osmdesátých let v Československu nepochopitelný svět. Každodenní život tehdejších školáků formoval přísný řád, kolektivní povinnosti, neustálá přítomnost ideologie i svérázné pomůcky. Školní den v období normalizace začínal ranní kontrolou nehtů a kapesníků, pokračoval bojem s modrými kaňkami.

První třída byla pro dítko zásadní zkouškou jemné motoriky a trpělivosti. Místo dnešních ergonomických rollerů a lehce klouzajících fixů bylo základním nástrojem prvňáčka plnicí pero.

Mezi nejznámější modely patřil legendární Psavec z národního podniku Centropen. Toto jednoduché plastové pero bylo dostupné v několika barevných provedeních, ovšem jeho spolehlivost byla věcí náhody.

K peru neodmyslitelně patřily plastové patrony s modrým inkoustem, případně pístový systém plnění přímo z skleněné lahvičky. Provoz s sebou nesl neustálé riziko. Stačilo na hrot přitlačit jen o trochu více, zavadit rukávem o čerstvý řádek a čistá písanka byla vteřině znehodnocena obrovskou tmavomodrou kaňkou.

Povinnou výbavou každého penálu byl savý papír zvaný savka. List růžového nebo bílého pitého papíru sloužil k rychlé záchraně textu před úplným rozpitím. Pokusy o odstranění nepovedených písmen dosahovaly neuvěřitelné míry tvořivosti. Když nezabral zmizík, který na papíře zanechával žluté skvrny, přišly na řadu extrémnější metody.

Žáci se pokoušeli inkoust opatrně seškrabovat žiletkou nebo odborně vygumovat červeno-modrou gumou, což většinou skončilo proděravěním sešitu a poznámkou v žákovské knížce.

Socialistické školství kladlo obrovský důraz na pocit kolektivní zodpovědnosti a zapojení mládeže do hospodářského života. Jedním z nejsilnějších projevů tohoto přístupu byly masové soutěže ve sběru druhotných surovin a plodů. Sběrové akce nebyly dobrovolnou aktivitou, ale pevně stanovenou povinností, v níž mezi sebou soupeřily třídy i celé školy.

Hlavní komoditou byl starý papír. Děti po odpoledních obcházely sousedy v panelákových domech i rodinných zástavbách a prosily o svázané stohy novin a vyřazených kartonů. Největším úlovkem byl stoh novin Rudé právo, šlo o těžký papír, který rychle zvyšoval celkovou hmotnost balíku. Žáci stohy nosili na zádech nebo vozili na starých dvoukolácích na školní dvůr, kde byl přistaven kontejner a váha. Učitelé pečlivě zapisovali každý kilogram do tabulek a vítězné třídy byly odměňovány diplomy a sladkostí od pionýrské organizace.

Vedle papíru a železného šrotu měl své pevné místo na podzim sběr lesních plodů, především kaštanů a žaludů. Parky a aleje se v říjnu proměnily v bojiště o každý spadlý kaštan. Školáci plnili plátěné tašky a pytle, které následně odevzdávali ve škole pro potřeby myslivců k přikrmování lesní zvěře.

Absolutním vrcholem netradiční výuky byla bezpochyby branná výchova. V kontextu tehdejší studené války a neustálého varování před hrozbou ze strany západních imperialistických mocností byla branná příprava zakomponována do osnov od základních až po vysoké školy. Jejím cílem bylo vychovat občana schopného reagovat na vojenské ohrožení nebo chemický útok.

Praktická část se odehrávala během Branných dnů, které se pořádaly zpravidla dvakrát do roka. V tyto dny se klasická výuka rušila. Žáci dorazili do školy ve sportovním oblečení a celá třída se pod vedením učitelů vydala do terénu. Nejznámějším a vizuálně nejbizarnějším prvkem celého cvičení byl nácvik ochrany proti zbraním hromadného ničení.

Děti se musely naučit v přísném časovém limitu nasadit plynovou masku. Nejčastěji se používaly masky M10, kterým se kvůli dlouhé vrapované hadici v brašně přezdívalo slon. Nasadit si tuto gumovou masku na obličej, utáhnout popruhy a v parném dni v ní absolvovat stometrový běh byl pro většinu žáků traumatizujícízážitek. Uvnitř masky se okamžitě srážel dýchatelný vzduch a průzory se mlžily.

Jelikož školy nedisponovaly protichemickými obleky pro tisíce žáků, improvizovalo se s tím, co bylo po ruce. Součástí výbavy na branné cvičení byly igelitové sáčky a pláštěnky. Děti si musely na nohy a ruce připevnit igelitové pytlíky pomocí gumiček, obléci si igelitové pláštěnky a takto zabalené projít určeným úsekem, který simuloval zamořenou oblast.

Kromě chemické ochrany zahrnovalo branné cvičení celou řadu dalších disciplín. Žáci se učili ošetřovat fiktivní zranění, vázat dlahy, přenášet raněné na nosítkách, orientovat se v krajině podle buzoly a topografických značek. Oblíbenou disciplínou byl hod gumovým cvičným granátem na cíl. Granáty měly přesnou hmotnost i tvar reálné munice a děti musely z lehu nebo z kleku zasáhnout vyznačený čtverec. Ve starších ročnících se přidávala i střelba ze vzduchovky na papírové terče.

Po náročném dopoledni stráveném v lavicích nebo na cvičišti následoval přesun do školní jídelny. Stravování ve školních jídelnách sedmdesátých a osmdesátých let představuje pro miliony lidí jednu z nejvýraznějších vzpomínek na dětství. Prostory provoněné směsí vařené kapusty, dezinfekce a připáleného mléka tvořily kulisu, ve které se denně setkávaly stovky žáků.

Školní stravování v Československu bylo pýchou socialistického plánování. Cílem bylo zajistit, aby každé dítě dostalo teplé a cenově dostupné jídlo. Vše se řídilo centrálními kuchařskými normami pro školní stravování, které přesně určovaly gramáž masa, tuku i zeleniny. Tento systém měl zaručit vyváženost, ale v praxi často narážel na realitu dostupnosti surovin.

Nejslavnějším symbolem celého systému se stala legenda československých jídelen: UHO neboli Univerzální Hnědá Omáčka. Tato univerzální omáčková báze byla připravována z jíšky, vývaru nebo bujónové kostky, tuku a koření. Sloužila jako základ pro desítky zdánlivě odlišných jídel. Objevovala se po boku hovězí pečeně, sekané, frankfurtské pečeně. Byť byl název UHO lidovým výtvorem žáků, charakteristická hnědá barva, moučná konzistence a univerzální chuť spojovaly obědy napříč celou republikou.

Vedle omáček kralovala jídelníčkům klasická česká jídla. Pravidelně se střídaly dukátové buchtičky s vanilkovým krémem, které patřily k nejoblíbenějším pokrmům, žemlovka neboli zemlbába, rýžový nákyp s meruňkami, čevabčiči s nakrájenou cibulí a plnotučnou hořčicí, ptáček a rozvařená čočka na kyselo s tmavým párkem a sterilovanou okurkou.

Zatímco nad dukátovými buchtičkami zavládlo v jídelně nadšení, polévka bývala pro mnohé děti zkouškou pevné vůle. Kuchařky striktně dohlížely na to, aby žáci snědli i první chod. Mezi nejméně oblíbené patřila bezpochyby mléčná polévka s rýží nebo zeleninou. Horké mléko vytvořilo na povrchu talíře tlustý škraloup, jehož pozření vyžadovalo obrovskou dávku sebezapření. Hned v závěsu byla polévka drožďová, jejíž intenzivní zápach se linul chodbami školy už od druhé vyučovací hodiny, a hustá hrachová či čočková polévka.

Kulturní zážitek ze školního stravování nedefinovalo jen samotné jídlo, ale především celková atmosféra a inventář jídelny. Po příchodu si žák vzal hnědý nebobéžový plastový podnos, který býval často ještě vlhký z předchozího mytí, a do ruky dostal hliníkový příbor. Hliníkové lžíce a vidličky byly měkké, snadno se ohýbaly a při kontaktu s zuby zanechávaly v ústech typickou pachuť.

Nezapomenutelnou kapitolu tvořil pitný režim. Na středu dlouhých stolů stávaly velké hliníkové nebo smaltované konvice. Uvnitř byl připraven nápoj pro celou jídelnu: přeslazený ovocný čaj, červená šťáva či malinovka, bílá káva.

Služba u stolu byla další z povinností. Určení žáci museli po skončení oběda posbírat ze stolu špinavé nádobí, otřít stůl hadrem a odnést podnosy k okénku na špinavé nádobí. Tam probíhala nejobávanější část celého procesu. Odevzdání talíře s nedojedeným jídlem před přísným zrakem vedoucí jídelny.

Při pohledu zpět nelze školnímu systému za socialismu odepřít jistou organizovanost. Dokázal plošně vzdělávat i nakrmit miliony dětí za minimální náklady pro rodiče. Na jedné straně stála přísná ideologická masáž, povinné členství v Jiskrách a Pionýru, uniformita a neustálé strašení válečným konfliktem. Na straně druhé šlo o dobu, kdy děti trávily obrovské množství času venku, budovaly si silné kolektivní vazby a učily se manuálním dovednostem.

Nácviky s plynovými maskami, hod granátem či Univerzální Hnědá Omáčka sice působí z dnešního pohledu absurdně, většina pamětníků na tato léta přesto vzpomíná skrze optiku dětské naivity. Pro žáky znamenal branný den především den bez zkoušení u tabule a možnost strávit dopoledne v lese se spolužáky. Pero s inkoustovými kaňkami, svazky novinového papíru svázané provázkem, igelitové pytlíky na botách a hliníková lžíce v jídelně tak zůstávají nezaměnitelnou vzpomínkovou stopou jedné velké generace.

Základní vzdělání by mělo dobře připravit pro život - Novinky

Jak se za posledních 40 let změnily české školy

Branná výchova za socialismu: Byla to velká legrace!

Školní jídelny od roku 1989 zlepšily nabídku, dětské chutě se ale moc nezměnily - Novinky