Článek
Adamův příběh je jako přes kopírák, šablona, kterou v posledních letech tiskne život tisícům mladých lidí. Pět let studia na Karlově univerzitě proběhlo v bezpečné bublině studentských večírků, seminárních prací generovaných s pomocí pokročilé umělé inteligence a opojného pocitu, že svět leží u nohou. V červnu s úlevou odložená skripta a červencové oslavy inženýrského titulu vystřídala srpnová snaha najít to, co by mělo být samozřejmostí: auto, prachy a svatý klid.
Jenže první střet s trhem práce přináší ledovou sprchu. Namísto nabídek, o které by se firmy praly, přicházejí otázky na znalost systému SAP, ovládání SQL nebo reálné zkušenosti s vedením mezinárodních projektů. Teorie komunikace, která tvořila páteř pětiletého studia, vyvolává u personalistů spíše soucitné pohledy než nadšení. Je to klasická srážka s realitou, kdy diplom z prestižní školy přestává být propustkou k úspěchu a stává se jen drahým kusem papíru.
Auto a prachy jako základní lidské právo
U generace Z došlo k fascinujícímu posunu hodnot. Zatímco jejich rodiče, takzvané Husákovy děti, byli vděční za jakoukoli příležitost a vlastní vůz pro ně byl vrcholem životního snažení v padesáti letech, dnešní absolventi ho vnímají jako startovací balíček. Auto dnes nepředstavuje jen dopravní prostředek, ale symbol flexibility a nástroj pro únik z města do přírody, kde je možné čistit si hlavu.
Jenže realita má kruté počty. Splátka na slušné ojeté BMW nebo operativní leasing na nový crossover vyžaduje čistý příjem, který juniorům bez praxe nikdo nenabídne. Průměrné nástupní platy se sice zvedly, ale inflace a astronomické ceny bydlení udělaly své. Mladí lidé tak vidí propast mezi tím, co reálně vydělávají, a tím, jaký životní styl prezentují influenceři na sociálních sítích. Výsledkem je hluboká vnitřní frustrace, titul a hrdost rodičů nájem v garsonce na periferii nezaplatí.
„Nic neumím“. Upřímnost, která děsí manažery
Paradoxem dnešní doby je nebývalá, až brutální upřímnost. Zatímco dříve se u pohovorů kreativně mlžilo o znalostech Excelu, dnešní absolventi se nebojí otevřeně přiznat, že vlastně nic neumí. V jejich podání to však není projev pokory, ale konstatování stavu, se kterým by měl zaměstnavatel okamžitě něco dělat, ideálně na své vlastní náklady a bez stresování nováčka.
Vysoké školy sice učí psát eseje a kriticky myslet, ale fatálně selhávají v přípravě na fungování reálné firmy. Absolventi často neumí prodat produkt, neumí jednat s naštvaným zákazníkem, a dokonce pociťují úzkost, když mají zvednout telefon a něco vyřídit. Manažeři firem se tak ocitají v pasti: na jedné straně potřebují mladé lidi, na druhé straně dostávají materiál, který vyžaduje měsíce „dovzdělávání“. Je to jako kupovat auto bez motoru za cenu luxusního Ferrari.
Klid jako největší nepřítel produktivity
Slovo klid se stalo pro dnešní absolventy mantrou. Work-life balance je pro ně důležitější než kariérní růst. Představa, že by v práci zůstali o hodinu déle kvůli důležitému úkolu, je pro mnohé nepředstavitelná. Osobní hranice a duševní zdraví jsou stavěny nad zisk jakékoliv korporace.
Jenže klid a velké peníze jdou v začátku kariéry málokdy ruku v ruce. Svět byznysu je postaven na dravosti a ochotě obětovat něco navíc výměnou za zkušenosti. Generace, která vyrostla v relativním blahobytu pod ochrannými křídly rodičů, na tento systém nahlíží s odporem. Chtějí výhody kapitalismu, ale s jistotami a tempem, které připomíná spíše lázeňský pobyt.
Digitální deziluze a cesta ven
K frustraci přispívá i digitální srovnávací past. Na sociálních sítích sledují vrstevníky, kteří zdánlivě vydělávají miliony bez námahy. Srovnání s vlastní realitou, tedy vyplňováním tabulek v open-space kanceláři pak vede k rychlému vyhoření dříve, než kariéra vůbec začne.
Bez zásadní reformy školství a větší propojenosti s praxí se bude propast mezi očekáváním a realitou dál prohlubovat. Existuje však jen jedna cesta, jak z tohoto kruhu vystoupit. Slevit z nároků na okamžitý komfort a začít budovat své schopnosti v zákopech každodenní práce. Auto i peníze totiž obvykle nepřicházejí s diplomem, ale s mozoly ať už těmi na rukou, nebo těmi na mozku. Cesta k úspěchu nevede přes vynucený klid, ale přes schopnost obstát v chaosu reálného světa.
Anketa
