Článek
Děti nepotřebují dárky tolik, jako naší pozornost. I když to víme, často ve společnosti našich dětí saháme po mobilu. Stále jsme online, projíždíme internetové stránky, odepisujeme přátelům na zprávy, pracovní e-maily a hrajeme hry. Z pěti minut „čučení“ do telefonu je najednou dvacet, někdy i hodina.
Sám vidím ty „zombie“ rodiče na dětských hřištích. Více než na své děti, zírají do svých telefonů. Děti na ně volají mami, tati koukej… Rodiče jen na okamžik zvednou hlavu a zaregistrují své děti. Po chvilce se opět vrací pohledem na mobil do virtuálního života, zatímco ten skutečný jim uniká před očima.
Zařekl jsem se, že takovým tátou nebudu, i když jsem na mobilu docela závislák. Jste to také i vy, pokud vám připadá divné, třeba chodit po obchodě bez mobilu, pokud si neustále kontrolujete kapsy nebo maminky kabelku, kde máte mobil. Trvalo nám to, jen někteří z nás dokáží být striktně ve společnosti dětí zcela off-line.
Když trávím čas se svým 5 letým synem Marečkem, když jdeme do parku nebo na dětské hřiště, zapínám si na mobilu tichý režim, abych nebyl rušen hovorem, notifikací ze sociálních sítích nebo pracovním e-mailem. Na mobil se dívám jen tehdy, když chci syna vyfotit. Někdy chci čas jednoduše zastavit, abych si navždy zapamatoval, jak staví hrad z písku nebo jak křičí radostí z toho, že zdolal vylézt na dětskou prolézačku sám.
Možná to trochu budu přehánět, ale čekal jsem dlouho, než jsem se stal tátou. Je mi skoro padesát let a teprve před několika lety se nám narodil syn. S manželkou jsem se před rokem rozvedl, prostě se nám to nepovedlo. Přesto se mi splnilo to největší přání - stát se tátou. A proto moc rád fotím svého syna. Možná je to na psychologa, ale tak to prostě mám.
Syn mi připomněl, co je důležité
„Tati, odlož už ten mobil,“ řekl mi někdy na začátku jara, když jsem ho chtěl zrovna vyfotit. A opravdu, místo abych si ten okamžik užíval, chtěl jsem ten okamžik zachytit a prožít ho úzkým okem fotoaparátu. Proč si myslíme, že některé okamžiky prožijeme lépe, když je budeme sledovat po hodině nebo dvou letech, místo abychom je prožívali právě teď?
„Tati, odlož už ten mobil,“ řekl mi znovu, když mě doma na zahradě chytil za ruku, zrovna ve chvíli, když jsem odpovídal na pracovní e-mail zákazníkovi, který potřeboval podrobné informace o možném řešení přestavby jeho domku. A mobil jsem hned neodložil. Synovi jsem řekl, ať chvilku vydrží, že jen něco pošlu strejdovi.
Mareček se na mě smutně díval. Byl smutný nebo zklamaný. Možná i obojí. V té chvíli jsem si něco moc důležitého uvědomil. Styděl jsem se sám před s sebou.
Odložil jsem mobil a řekl: „Víš co, ať strejda chvíli počká, řekni mi, co jsi chtěl Marečku?“ Jeho tvář se automaticky proměnila ve spokojenou. Byl šťastný, protože jsem si ho konečně všiml a ukázal mu, že on je pro mě důležitější, než kdokoli jiný na světě. Vzal mě za ruku, odvedl si mě na naše malé pískoviště na zahradě, abych mu pomohl postavit hrad z písku a pár bábovek.
Dětské pískoviště na zahradě (ilustrační foto).
Ponaučil jsem se, nechci vidět mého syna smutného. Bývalá manželka, matka Marečka od nás odešla v nepravý čas. Ale my to společně zvládneme, protože je to náš příběh. Příběh o tom, kdo je v našich životech pro nás důležitý.
Je vlastně úplně jedno co děláme, nebo jak si hrajeme, co si zpíváme, jak tancujeme, co čteme, nebo vaříme… Důležité je, aby jsme to dělali společně.
(poznámka k článku: Jedná se článek, který napsal můj kamarád Petr H. Je to milá a vtipná story o tom, jak nám děti někdy dokážou připomenout, co je v životě důležité. Petr si přál článek zveřejnit na mém profilu, protože si myslí, že by mohl být inspirací pro ostatní rodiče).
