Článek
Na první pohled připomíná severský ráj. Klidný ostrov, dřevěné domky, les, pole, moře, věznice bez plotů a mříží. Místo šedých zdí je výhled na moře a kolem sebe slyšíte zpěv ptáků.
Na začátku 20. století byl však Bastøy známý jako místo pro mladistvé delikventy. Norská vláda koupila ostrov v roce 1898 a už o dva roky později zde otevřela zařízení nazvané Bastøy Boys' Home – polepšovnu pro chlapce. Sloužila výhradně pro problémovou a nezvládnutelnou mládež. Její režim byl přísný, až nelidský. Tvrdá disciplína, těžká fyzická práce a tresty byly každodenní realitou.
Vzpoura a nový začátek
V květnu 1915 došlo na ostrově Bastøy ke vzpouře mladých vězňů, která otřásla celým Norskem. Přibližně 40 chlapců se postavilo proti vězeňským strážcům poté, co byli čtyři jejich vrstevníci po útěku zadrženi a přivedeni zpět. Chlapci přerušili telefonní vedení, vyzbrojili se zemědělskými nástroji, vypálili stodolu a odmítli pracovat.
Na ostrov byla vyslána norská armáda s více než stovkou vojáků, dva hydroplány, dvě ponorky a obrněná loď „Norway“ z námořní základny Karljohansvern. Někteří chlapci utekli do lesa, ale všichni byli dopadeni. Hlavního organizátorem byl 18letý učeň z Christianie, kterého tehdejší tisk stigmatizoval jako „cikána“.
Díky vzpouře se na ostrov zaměřila pozornost veřejnosti, ale tvrdé metody pokračovaly až do roku 1953, kdy zařízení převzalo ministerstvo sociálních věcí. 1. října 1970 byla polepšovna uzavřena. Po dvanácti letech byla opět otevřena a přístup k vězňům se zcela změnil.
Norský ostrov Bastøy leží 75 kilometrů od Osla, na kterém se nachází věznice, která slouží jako zařízení pro pachatele závažných zločinů. Přitom tato věznice na první pohled vypadá jako místo, kam si jezdí turisté odpočinout. Jsou zde odsouzení muži, kteří zde žijí v dřevěných domech, pracují na farmě, sportují, studují a tráví čas v přírodě. Nikde nenajdete žádné mříže, žádné zbraně, žádné ostnaté dráty. Vše funguje na důvěře a odpovědnosti. Z tohoto důvodu má ostrov Bastøy jednu z nejnižších recidiv v Evropě: pouhých 16 %.
Jiná situace je v České republice, kde dochází k diskuzím o návrhu zákona, který by trestal lidi za život na ulici. Senátor Zdeněk Hraba předložil návrh zákona, ve kterém žádá, aby mohli být lidé bez domova sankcionováni i vězením, pokud neuposlechnou opakovanou výzvu odejít z veřejného prostoru. Podle senátora Hraby je nutné mít nástroj, jak „problémové“ jednotlivce přimět ke změně chování. Tato debata nám přináší důležitou otázku: Jak vlastně vnímáme vězení — jako nástroj pomoci, nebo jako trest za selhání?
Vězení
Ostrov je místem důvěry
Vězni se na tento ostrov nedostanou automaticky, protože výběr je přísný. Prioritou u výběru je to, jak se vězni chovali v předchozích věznicích, jejich motivace ke změně a v nízkém riziku útěku. Na ostrově všichni odsouzení žijí společně, vaří si, uklízí, pracují a učí se. Pracují na farmě, věnují se tesařství, učí se kuchařským dovednostem nebo pracují v lese. Všechny tyto aktivity mají jeden cíl: obnovit pracovní návyky a znovu najít vlastní hodnotu.
Zacházejte s lidmi jako s odpadem a oni jím budou. Zacházejte s nimi jako s lidskými bytostmi a oni se jako lidské bytosti budou chovat.
Vězni každý den vstávají, chodí do práce, mají volnočasové aktivity a večer už mohou odpočívat. Každý má svůj klíč od svého pokoje. Takto se učí fungovat jako běžní občané a nejsou pod přísným dohledem dozorců.
Součástí vězeňského režimu je i možnost se vzdělávat. Odsouzení muži mohou studovat základní školu, cizí jazyky, IT nebo hudbu. Cílem není vězně jen „zabavit“, ale usměrnit jejich životní hodnoty a dát jim šanci k novému životu. Tím, že se jim ukáže, že mají hodnotu a schopnosti, roste jejich sebevědomí.
Chceme, aby byli všichni při propuštění připraveni na běžný život.
Na ostrově pracuje kolem 70 pracovníků, kteří nejsou strážci v uniformách, ale jsou to mentoři, terapeuti nebo učitelé. Bezpečnost je založena na vztazích a důvěře.
Změna v České republice?
Zcela opačný přístup k vězňům panuje u nás v České republice, kde se o něm vedou debaty. Návrh zákona, jehož cílem je sankcionovat bezdomovce vězením za pobyt na ulici, vyvolává obavy ze zneužívání trestního systému k řešení sociálních problémů.
Argumenty senátora Hraby, že vězení může být pro lidi bez domova motivující sankcí, popírají realitu přeplněných věznic a vysoké míry recidivy. České vězeňství už dnes bojuje s přetížením, nedostatkem personálu a nízkou úrovní resocializace. Místo trestání by se měly vést debaty především o tom, jak lidem bez domova pomoci – aniž by byli umisťováni do vězení za nevhodné chování na veřejnosti Tento přístup není empatický, ale vychází z představy, že tlak a trest vyřeší to, co systém dlouhodobě selhává řešit.
No za bagatelní trestné činy to je nesmysl. Ovšem když je to jediný možný postih (těžko dáte bezdomovci pokutu apod.), tak nic jiného nezbývá. Já bych přidal i vykázání.
— Zdeněk Hraba (@hraba_z) March 20, 2025
Trestání chudoby ovšem neřeší její příčiny. Bez střechy nad hlavou a přístupu k pomoci se z vězení stává začarovaný kruh – nikoli začátek nového života, ale opakování bezvýchodné spirály.
Dvě různé cesty
Norský model vězeňství nám ukazuje, že lidský přístup a důvěra mohou být účinnější než tresty a izolace. Ostrov Bastøy nám říká, jak člověku dát šanci, aby se změnil a jakým směrem se má vydat, aby neskončil opět ve vězení. Vězení na tomto ostrově připravuje člověka na novou budoucnost a netrestá ho.
Pokud máme jako společnost možnost změnit jedince, kteří opakovaně páchají trestnou činnost za kterou jdou do vězení, pak si musíme položit otázku, co jsme mu vlastně nabídli. Zda cesta zpátky do společnosti vůbec existuje. Bastøy říká: ano, existuje – když se chce. A hlavně když chceme i my.
Zdroje
