Článek
Když si otevřeme telefon, zkontrolujeme počasí, přečteme zprávy nebo se podíváme na sociální sítě, většinou máme pocit, že to všechno děláme zadarmo. A skutečně — peníze po nás nikdo nechce. Ale to, čím platíme, je mnohem cennější než pár korun. Platíme svými daty. Každé kliknutí, každé slovo, každé zastavení u videa je malý datový úlomek, který o nás něco říká. A právě z těchto úlomků vzniká zcela nový typ ekonomiky – kapitalismus dohledu.
Tento pojem poprvé popsala americká profesorka Shoshana Zuboffová z Harvardu. Podle ní jsme se dostali do éry, kdy největší hodnotu nemají továrny, ropné vrty ani zlato, ale informace o lidském chování. Technologie, které nám měly život usnadnit, se proměnily v nástroje, které nás sledují, analyzují a učí se předvídat naše rozhodnutí. Zatímco si myslíme, že vyhledáváme informace, ve skutečnosti jsou to informace, které vyhledávají nás.
Shoshana Zuboff
Firmy jako Google, Meta (Facebook, Instagram), TikTok nebo Amazon si z dat o našich životech vytvořily surovinu. Z každého našeho dotazu, lajku, fotografie nebo polohy se stává materiál, z něhož se vytváří přesný profil. Na základě tohoto profilu se dá předpovědět, co si pravděpodobně koupíme, koho budeme volit nebo co nás nejvíc rozčílí. A čím přesněji jsme popsaní, tím cennější jsme pro ty, kdo s těmito daty obchodují.
Na první pohled to vypadá neškodně. Dostáváme personalizované reklamy, které nám šetří čas, a obsah, který nás opravdu zajímá. Ale právě v tom je skrytá past. Tyto systémy se neomezují jen na pozorování – začínají nás formovat. Když algoritmus ví, že nás rozčílí určitý typ zpráv, začne nám je podsouvat častěji, protože rozčílení znamená delší pozornost. A pozornost znamená zisk. Internet tak přestává být neutrálním nástrojem a stává se prostorem, který nás nenápadně vede k předvídatelnému chování.
Zuboffová to přirovnává k ekonomice těžby. Stejně jako těžaři drancovali přírodu, digitální giganti dnes těží lidské zkušenosti. Vše, co děláme online, je zdrojem pro algoritmy, které z nás vytvářejí předvídatelné vzorce. V konečném důsledku to znamená, že ztrácíme část autonomie – a to nejen v nakupování, ale i v názorech, emocích nebo sociálních vztazích.
Tento mechanismus funguje i v Česku, i když často méně nápadně. Například reklamní systémy českých zpravodajských portálů či e-shopů sledují, jak dlouho se na stránce díváme, kam klikáme a co jsme předtím hledali. Tyto údaje se spojují a prodávají zadavatelům reklamy, aby věděli, komu přesně své zboží ukázat. V kombinaci s údaji z chytrých telefonů, platebních karet nebo sociálních sítí vzniká digitální dvojník každého z nás – mnohem přesnější, než bychom si přáli.
Otázka zní: kde je hranice? Kdy se z pohodlí stává kontrola? Z personalizace dohled? Na tyto otázky zatím neexistuje jasná odpověď. Evropská legislativa, například známé GDPR, se snaží chránit uživatele před zneužitím dat, ale praxe ukazuje, že skutečná moc zůstává v rukou několika málo globálních firem. Ty mají nejen technologickou převahu, ale i schopnost měnit samotné chování společnosti – a to téměř neviditelným způsobem.
Pro běžného člověka je těžké rozpoznat, kdy se stal produktem. Zvykli jsme si, že „zdarma“ znamená přijatelný kompromis. Ale každý souhlas s cookies, každá povolená aplikace na přístup k poloze nebo kontaktům je malým ústupkem, který dohromady tvoří obrovskou ztrátu soukromí. A přestože si to většinou neuvědomujeme, naše data mohou být použita i k cílům, které s námi nemají nic společného – například k manipulaci s veřejným míněním, volebními kampaněmi nebo k testování účinnosti politických sdělení.
Nejde tedy jen o ochranu osobních údajů. Jde o ochranu lidské svobody. Svobody rozhodovat se sami za sebe, bez skrytého vlivu algoritmů, které vědí víc o našem chování než my sami. Jde o to, aby technologie sloužily nám, a ne my jim.
V zajetí algoritmů
Naučit se žít vědomě v digitálním světě je jednou z největších výzev současnosti. Znamená to přemýšlet, než klikneme, číst, než odsouhlasíme, a vědět, že „souhlas“ není jen formalita, ale povolení vstoupit do našeho života. Kapitalismus dohledu totiž nestojí na násilí, ale na naší ochotě být pohodlní.
A právě v tom spočívá paradox moderní doby: čím víc se propojujeme, tím víc ztrácíme soukromí. Čím víc víme, tím snáze jsme ovlivnitelní. A čím více máme možností, tím méně z nich je skutečně našich.
Zdroje
