Článek
Žijeme v době, kdy stačí pár kliknutí a spojíme se s někým na druhém konci planety. Můžeme si psát, volat, sdílet fotky i názory prakticky nonstop. A přesto roste počet lidí, kteří se cítí sami. Ne jen občas smutní, ale dlouhodobě odpojení od ostatních. Podle World Health Organization (WHO) už nejde o okrajové téma, ale o vážný problém veřejného zdraví.
Skrytá epidemie
WHO upozorňuje, že osamělost a sociální izolace nejsou jen „pocity“. Mají reálné dopady na fyzické i duševní zdraví. Dlouhodobé sociální odpojení zvyšuje riziko depresí, úzkostí, srdečních onemocnění, demence i předčasné smrti. Odhady mluví o tom, že zhruba jeden ze šesti lidí na světě zažívá osamělost pravidelně. To už není individuální problém. To je společenský trend.
Je důležité rozlišovat dvě věci. Osamělost je subjektivní – můžete být mezi lidmi a stejně si připadat sami. Sociální izolace je naopak objektivní stav, kdy máte minimum kontaktů a vztahů. Často se překrývají, ale ne vždy. Někdo může žít sám a být spokojený, jiný může mít plný telefon kontaktů a cítit se úplně prázdně.
Jedním z hlavních důvodů, proč se o krizi osamělosti mluví čím dál víc, jsou technologie. Sociální sítě jako Instagram nebo TikTok nám dávají pocit, že jsme pořád s někým ve spojení. Scrollujeme, reagujeme, dáváme lajky. Jenže opravdové vztahy nevznikají ze srdíček pod fotkou. Vznikají z času, pozornosti a sdílených zážitků. A ty se do feedu nevejdou.
Dalším faktorem je tlak na výkon a individualismus. Dnešní společnost často staví kariéru a osobní úspěch nad všechno ostatní. Stěhujeme se za prací, měníme města, někdy i země. Komunity, které dřív držely lidi pohromadě – sousedé, širší rodina, spolky – slábnou. A když se pak něco pokazí, není tu vždy někdo, kdo by nás zachytil.
Svoji roli sehrála i pandemie. Lockdowny během covidu sice měly zdravotní důvody, ale zároveň přerušily běžné sociální kontakty. Spousta lidí si zvykla na práci z domova a omezené setkávání. Pro někoho to byla úleva, pro jiného začátek dlouhodobé izolace. Návrat do „normálu“ navíc nebyl pro všechny jednoduchý – někteří si odvykli běžným interakcím a začali se jim vyhýbat.
Osamělost v každém věku
Zajímavé je, že osamělost se netýká jen seniorů, jak si často myslíme. Data ukazují, že silné pocity osamění zažívají i mladí lidé, někdy dokonce častěji než starší generace. Paradoxně právě generace, která je nejvíc online, mluví o tom, že jí chybí skutečné spojení.
Osamělost ale není jen osobní drama. Má dopad i na fungování celé společnosti. Lidé, kteří se cítí izolovaní, mají horší zdravotní stav, nižší pracovní výkonnost a často menší důvěru v ostatní. To může vést k větší polarizaci a oslabení sociální soudržnosti. Když se rozpadnou vazby mezi lidmi, rozpadá se i něco hlubšího – pocit, že jsme součástí jednoho celku.
Dobrou zprávou je, že se o tom konečně začíná mluvit otevřeně. World Health Organization vyzývá státy i komunity, aby podporovaly projekty zaměřené na budování vztahů – od komunitních center přes mezigenerační programy až po větší důraz na sociální zdraví ve školách a na pracovištích. Jinými slovy: vztahy nejsou jen soukromá věc. Jsou i otázkou veřejného zájmu.
Možná je největším paradoxem dnešní doby to, že jsme technologicky propojení víc než kdy dřív, ale emocionálně se často cítíme dál od sebe. Řešení přitom nemusí být složité. Možná stačí méně času stráveného online a víc času s někým u jednoho stolu. Více skutečných rozhovorů a méně notifikací.
Protože nakonec nejde o počet sledujících. Jde o to, jestli máme někoho, komu můžeme říct, že se necítíme dobře – a kdo nás opravdu vyslechne.
Zdroje
