Článek
V posledních měsících se znovu objevují veřejná vystoupení, která se kriticky vymezují vůči očkování proti covidu-19 a jeho možným dlouhodobým dopadům. Posledním takovým vystoupením byl seminář v Poslanecké sněmovně, kde se sešli odpůrci očkování. Část těchto vystoupení přitom zdůrazňuje především psychologickou zátěž očkovaných pacientů a varuje před „neurotizací společnosti“. Tento apel na lidskost a opatrnost v komunikaci je sám o sobě legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy je doprovázen tvrzeními, která nejsou fakticky podložená a která mohou vyvolávat právě ten strach, před nímž se autor či autorka snaží varovat.
Šíření nedůvěry a strachu
„Ty vakcíny jsou velmi heterogenní, některé jsou pouhé placebo, takže nemají vůbec žádný efekt. Nikdo neví, co vlastně konkrétně dostal,“ řekla Soňa Peková. Taková interpretace však neodpovídá realitě. Ano, jednotlivé typy vakcín se lišily – mRNA, vektorové či proteinové platformy představují odlišné technologické přístupy. To však neznamená, že by se jednalo o náhodné nebo nekontrolované směsi. Každá šarže musela projít standardními kontrolami kvality a do běžného očkování se nikdy nedostávalo placebo. Placebo existovalo výhradně v rámci klinických studií, nikoliv v ostrém provozu.
Často zmiňovaná absence protilátkové odpovědi u některých očkovaných rovněž bývá dezinterpretována. Slabá nebo žádná detekovatelná hladina protilátek automaticky neznamená neúčinnost vakcíny ani „rozpadlou látku“. Imunitní odpověď je komplexní proces a nelze ji redukovat pouze na protilátky – významnou roli hraje i buněčná imunita, kterou běžné testy nezachycují.
Závažným problémem jsou také tvrzení o „nedeklarovaných látkách“ obsažených ve vakcínách. Jde o velmi silné obvinění, které by v případě pravdivosti znamenalo globální selhání regulačních autorit, výrobců i dozorových institucí. Takový důkaz však dosud předložen nebyl. Část těchto narativů vychází z metodicky chybných analýz nebo z nesprávné interpretace laboratorních nálezů, které nejsou reprodukovatelné ani odborně potvrzené.
Paradoxně tak dochází k situaci, kdy snaha „chránit pacienty před strachem“ vede k šíření představ o náhodnosti, neznámém obsahu či časované bombě v těle očkovaných. To je přesně ten typ sdělení, který může u části populace vyvolávat dlouhodobou úzkost, psychosomatické obtíže a pocit ohrožení – tedy jevy, před nimiž se jinak oprávněně varuje.
S jedinci typu Jindřich Rajchl, který vede obrovské dezinformační kampaně a zve si ‚slovenské experty‘, kteří jsou naprosto v rozporu se světovým poznáním, nemíním nijak komunikovat
Do tohoto prostředí navíc stále častěji vstupují extrémní formulace, které důvěru ve zdravotnictví dále erodují. Ve veřejném prostoru se objevují výroky, že lékaři „místo očkování píchají dětem jed“, že „nikdo neví, zda dítě po vakcíně neumře“, nebo že rodiče jsou vystaveni jakémusi ruskému hazardu se zdravím svých potomků. Takové fráze nejsou kritikou systému ani vědeckou debatou – jsou to čistě strašící narativy, které podkopávají vztah mezi pacientem a lékařem. Bez základní důvěry přitom moderní medicína nemůže fungovat.
Data jsou víc než emoce
Obnova důvěry v lékaře a farmaceutické společnosti je přitom nezbytná, má-li společnost čelit budoucím zdravotním výzvám racionálně a bez paniky. Tato důvěra se však nemůže vrátit v prostředí, kde je každé doporučení automaticky interpretováno jako záměrné ubližování a kde jsou zdravotníci vykreslováni jako nevědomí nebo cyničtí vykonavatelé neznámých experimentů. Kritika je legitimní a nutná, ale musí zůstat ukotvena ve faktech, nikoli v obrazech ohrožených dětí a skrytého jedu.
Je důležité říci dvě věci současně. Ano, očkování proti covidu-19 nebylo bez rizik a u malé části lidí došlo k závažným nežádoucím účinkům, které je třeba dál zkoumat a férově pojmenovávat. Zároveň však neplatí, že by většina očkovaných – nebo očkovaných dětí – byla vystavena neznámé, nekontrolované látce s nepředvídatelným účinkem. Tyto dva výroky se nevylučují, ale jejich směšování vede k dezorientaci veřejnosti.
Pokud má být vedena odpovědná debata o minulých krocích, musí se opírat o data, nikoli o sugestivní obrazy. Lidskost vůči pacientům neznamená ani zamlčování rizik, ani jejich maximalizaci do podoby existenční hrozby. Znamená schopnost sdělovat míru nejistoty a rizika přiměřeně, srozumitelně a bez zbytečného strašení. Právě to je jediná cesta, jak zabránit tomu, aby se strach sám stal dalším vedlejším účinkem celé pandemické zkušenosti.
Zdroje
