Článek
Vysoké školy měly být odjakživa chrámem moudrosti, diskuse a hledání objektivity. Místem, kde se tříbí charakter skrze studium historie, logiky a exaktních věd. V posledních letech se však zdá, že se tento ideál vytrácí. Místo nezaujatého bádání se na chodbách humanitních fakult stále častěji ozývají hesla, která mají blíže k politickému aktivismu než k akademické debatě. Pod rouškou „boje za klima“ nebo „sociální spravedlnosti“ se do akademického prostředí vkrádá extremismus, který legitimizuje ničení cizího majetku a pohrdání zákonem.
Generační rozdíl: Odvaha k nesouhlasu vs. vandalismus
Mnozí z nás nebyli v mládí žádní svatoušci. Generace, která dospívala v minulém režimu nebo v divokých devadesátkách, měla své vlastní formy rebelie. Měli jsme názory, které byly často v přímém rozporu se světem, v němž jsme žili. Byli jsme drzí, zpochybňovali jsme autority a hledali svou vlastní cestu. Ale jedna hranice pro nás byla posvátná: respekt k soukromému vlastnictví a cizímu majetku.
Dnes jsme svědky podivného paradoxu. Studenti, kteří mají přístup k nejlepším informacím a technologiím v historii lidstva, se uchylují k blokování dopravy, polévání historických památek barvou nebo okupování univerzitních prostor. Argumentem je „klimatická nouze“ nebo „boj proti systému“. Pokud se však akademická půda stane místem, kde se vyučuje, že pro „vyšší dobro“ je dovoleno porušovat zákon a ničit výsledky práce druhých, pak české vysoké školství selhává ve své základní roli, v kultivaci občana.
Institucionalizovaná radikalizace
Problémem není jen hrstka studentů s transparenty. Problémem je, když se tyto narativy stávají součástí oficiálních nebo polooficiálních struktur univerzit. Na některých fakultách (zejména na pražské Filozofické fakultě či Fakultě sociálních věd UK) dochází k normalizaci krajně levicových ideologií. Pod záminkou inkluzivity a progresivismu jsou studenti vedeni k tomu, aby svět viděli černobíle: jako souboj utlačovatele a utlačovaného.
Tento pohled na svět přirozeně vede k radikalizaci. Když mladému člověku vštípíte, že současný ekonomický systém je zločinný a že za deset let skončí svět kvůli emisím, přestanete v něm pěstovat vědce a začnete vychovávat fanatika. Fanatik pak logicky nevidí problém v tom, když přilepí své dlaně k asfaltu nebo posprejuje budovu univerzity, protože má pocit morální nadřazenosti.
Ekologický aktivismus jako náboženství
Ekologie je důležité téma. Ale to, co dnes vidíme na českých univerzitách v rámci akcí jako „Univerzity za klima“, má k ekologii jako vědě daleko. Jde o ideologický konstrukt, který odmítá jakýkoli kompromis. Akce, jako jsou okupační stávky v budovách fakult, nejsou diskusí. Jsou nátlakem.
Je alarmující, když vedení vysokých škol k těmto projevům mlčí, nebo je dokonce tiše podporuje. Pokud univerzita dovolí studentům přespávat v budovách a omezovat výuku v rámci „protestu“, vysílá tím jasný signál: „Váš názor je důležitější než práva ostatních studentů a řád instituce.“ To je nebezpečný precedens, který v minulosti vždy vedl k erozi demokracie.
Kde končí svoboda slova?
Svoboda slova končí tam, kde začíná zásah do práv druhého. Můžete mít ten nejradikálnější světonázor na světě. Můžete nesouhlasit s kapitalismem, s těžbou uhlí nebo se zahraniční politikou státu. Ale v momentě, kdy svůj názor prosazujete ničením fasád, blokováním sanitek v dopravě nebo agresivním narušováním akademického života, stáváte se extremistou.
České vysoké školy by se měly vrátit ke své podstatě. Měly by učit studenty, jak myslet, nikoli co si myslet. Měly by být místem, kde se respektuje majetek, zákon a právo na odlišný názor bez strachu z nálepkování. Pokud budeme i nadále tolerovat extremismus pod nálepkou „aktivismu“, vychováme generaci, která nebude schopna budovat, ale pouze bořit.
