Článek
Žijeme v době, kdy se z jídla stalo náboženství. Stačí si v restauraci objednat poctivý hovězí steak a hned se na vás polovina stolu dívá tak, jako byste právě na veřejnosti ubodali štěně. Budou vám s vážnou tváří vykládat o utrpení zvířat, uhlíkové stopě a o tom, že „zachraňují planetu“, zatímco si lžící cpou do hlavy mandlové mléko, kvůli kterému v Kalifornii vysychají celé řeky.
Stačilo. Pojďme konečně sundat ty růžové veganské brýle a podívat se na pravdu bez příkras: moderní veganství je největší pokrytectví naší doby.
Globální pokrytectví: Avokádo z Peru a tričko z Bangladéše
Hlavním argumentem zapřisáhlých veganů bývá ekologie a „záchrana planety“. Prý tím snižují svou uhlíkovou stopu. Když se ale podíváte na nákupní košík průměrného zastánce rostlinné stravy, zjistíte fascinující věc.
Jeho tofu přicestovalo ze Sójových polí v Brazílii. Mandle, které tak rád chroupe, potřebují gigantické množství vody v oblastech, které trápí extrémní sucho. Quinoa, kešu ořechy, avokádo, datle – to všechno jsou potraviny, které procestovaly půl planety v kontejnerech poháněných těžkým topným olejem, než dorazily do udržitelné bio prodejny v pražských Vršovicích.
A co teprve ekologie oblečení? Vegani sice hrdě odmítají koženou bundu, ale vesele nosí umělou kůži z polyuretanu a polyesteru – tedy čistou ropu vyrobenou v nelidských podmínkách v Asii, která se v přírodě bude rozkládat příštích pět set let. Tomu se říká záchrana světa jako, no ne?
Slepá ulička průmyslového zemědělství
Dalším oblíbeným mýtem je, že při pěstování obilí a zeleniny neumírají žádná zvířata. Ohromná iluze.
Zeptejte se někdy zemědělců, co se děje na obřích lánech, kde se pěstuje kukuřice, sója nebo pšenice pro veganský trh. Při každé orbě, sklizni a chemickém postřiku umírají po tisících polní myši, zajíci, ježci, ptáci a hmyz. Rozdíl je jen v tom, že tato zvířata nejsou „roztomilá“ a neumírají na jatkách, ale jsou rozervány na kusy pod koly obřích kombajnů. Způsobuje rostlinná dieta méně utrpení? Kdepak. Jen ho schovává z očí pryč.
Zlatá cesta: Jím maso z lokálních chovů a ekologii neřeším
Odmítám se omlouvat za to, že chci jíst to, co lidstvo jí po tisíciletí. Mým zdrojem masa není velkovýchoz kdesi v Polsku, ale řezník, který bere zvířata od sedláků z vedlejší vesnice.
Vím, kde to zvíře žilo, čím bylo krmeno a jak skončilo. Je to lokální, je to čerstvé a koloběhu v krajině to dává dokonalý smysl.
A ano, popravdě? Ekologii v tomhle směru opravdu neřeším. Nehodlám si nechat diktovat od lidí, kteří lítají dvakrát ročně na „duchovní cesty“ na Bali, že moje nedělní kachna ničí ozónovou vrstvu. Svět nezachráníme tím, že budeme všichni kousat naklíčenou čočku a tvářit se morálně nadřazeně. Zachráníme ho tím, když budeme k jídlu přistupovat s respektem, rozumem a bez pokryteckého moralizování.
