Článek
Když se řekne rande, většina z nás si představí klasický scenář: sklenka vína v útulném baru, konverzace o koníčcích, filmech, oblíbených kapelách, občasné flirtování a lehké oťukávání, kam by se ten večer mohl ubírat. Když jsem šel na své první rande s dívkou vietnamského původu, tak nějak podvědomě jsem očekával podobný průběh. Možná trochu studu, možná trochu kulturních odlišností, ale v jádru klasickou rutinu.
Realita mě ale profackovala hned u prvního seznámení v kavárně. Žádné mlhavé řeči o tom „co dělám v životě“ a „jak se mám“. Moje rande s Lan se víc než setkání dvou lidí na romantické vlně podobalo strategické schůzce na vysoké úrovni. A víte co? Bylo to to nejlepší, co mě v randění mohlo potkat.
První dojem: Žádné chození kolem horké kaše
Lan přišla přesně na minutu. Žádné „promiň, zdržela jsem se v zácpě“ nebo „hledala jsem parkovací místo“. Vztah k času a disciplíně se ukázal jako první tichý kulturní náraz, ale v tom nejlepším slova smyslu. Měla na sobě elegantní kostým, v očích absolutní přehled a z rozhovoru vyplynulo, že už má v hlavě kompletně zmapovaný můj profesní profil, který si samozřejmě předem „proklepla“. V dnešní době sociálních sítí to není nic šokujícího, ale s jakou otevřeností a bez obalu to vytáhla na stůl, mě dostalo.
Zatímco v českém randícím prostředí je zvykem své ambice spíše tlumit, aby to „nepůsobilo moc namyšleně“, v tom vietnamském světě je ambice hlavní měna. Takže, povídej mi o svých projektech, začala rovnou k věci, sotva jsme si sedli a objednali čaj. Viděla jsem, že děláš v technologiích. Jaké máš cíle?
Zasekl jsem se s hrnkem v půlce cesty k ústům. Tohle nebyla otázka na prvním rande. Tohle byla otázka z přijímacího řízení.
Kultura růstu, kde se neplýtvá časem
Postupně, jak jsme spolu trávili víc času, jsem začal chápat, že tenhle přístup není chladný nebo vypočítavý. Je to hluboce zakořeněný pohled na život, který vychází z vietnamské kultury a obrovského důrazu na budování budoucnosti, rodiny a prosperity.
U českých holek jsem byl zvyklý řešit, co budeme dělat o víkendu, kam pojedeme na dovolenou do Chorvatska nebo jaký seriál zrovna letí na Netflixu. S Lan to bylo jiné. Každá konverzace se dříve či později stočila k osobnímu rozvoji, k tomu, co dělám pro své zdraví, jaké kurzy si chci zaplatit, jak chci investovat vydělané peníze a jaké knihy jsem poslední dobou četl a co mi daly.
Zpočátku mě to vedlo k výkonu. Cítil jsem se pod tlakem, jako bych musel neustále skládat nějaké zkoušky dospělosti a úspěchu. Jenže pak mi to docvaklo. Ona nehledala „přítele na zabití nudného večera“. Hledala partnera pro život, parťáka, se kterým táhne za jeden provaz. Partnerství v jejím pojetí nebyla jen romantická kulisa, ale silná aliance dvou lidí, kteří se navzájem tlačí nahoru.
Pětiletý plán jako předehra k romantice
Možná si říkáte, že to zní hrozně unavující a že v tom chybí ta živelná vášeň. Omyl. Vášeň tam byla, ale měla jinou podobu. Ta vášeň se skrývala v obdivu k cílům toho druhého. Když viděla, že mám jasnou vizi, že makám na svých projektech a nespokojím se s průměrností, její respekt ke mně rostl exponenciální řadou. A s respektem rostla i přitažlivost.
V českém prostředí se často mluví o rovnosti tak, že každý si jede to své a občas se potkají v kuchyni. U Lan jsem poprvé zažil koncept, kterému říkám růst po boku partnerky. Není to o tom, že by vás chtěla předělat k obrazu svému. Ona chce, abyste rostli, protože váš úspěch je i jejím úspěchem a naopak. Je to neuvěřitelně symbiotický vztah.
Když jsme po půl roce vztahu seděli nad sklenkou vína a plánovali stěhování do většího, nebyla to jen otázka „jestli se k sobě hodíme“. Bylo to propočítané rozhodnutí, kde budeme kupovat nemovitost, jaké budeme mít investiční portfolio a jak si rozdělíme role v podnikání i v domácnosti.
Co mě tento vztah naučil o mně samém
Než jsem poznal Lan, žil jsem tak nějak ze dne na den. Práce byla, peníze taky, občas nějaká dovolená, žádné velké ambice lámat rekordy. Můj život byl pohodlný, ale stagnoval.
Vztah s dívkou z Vietnamu mě vytáhl z komfortní zóny tak tvrdě, že jsem za to dnes neskonale vděčný. Ukázala mi, že život není jen o tom nechat se unášet proudem, ale že si ho můžeme naplánovat, vzít pevně do rukou a vybudovat něco velkého.
Rande s Vietnamkou mě naučilo, že ambice není sprosté slovo, protože chtít víc, pracovat na sobě a budovat majetek není chamtivost, ale projev odpovědnosti vůči vlastní budoucnosti. Také jsem si uvědomil, že čas je nejcennější měna, takže jsem přestal plýtvat dny na hloupostech a začal se soustředit na věci, které mají reálnou hodnotu. V neposlední řadě mi došlo, že skvělý vztah funguje tehdy, když se s partnerem vzájemně doplňujete v budování impéria, ať už to impérium znamená velkou firmu, nebo spokojenou a zajištěnou rodinu.
Dnes už vím, že rande s českou a rande s Vietnamkou jsou dva naprosto odlišné světy. Každý má něco do sebe, ale ten vietnamský mi ukázal směr, který mi v životě chyběl. Naučil mě stát se lepším chlapem, ne proto, že bych musel, ale proto, že chci růst po boku ženy, která má ty nejvyšší standardy.
