Článek
Pamatuji si ten pocit, jako by to bylo včera. Bylo mi čerstvých osmnáct, v kapse jsem měla čerstvý řidičský průkaz a v hlavě pocit absolutní neporazitelnosti. Ale hlavně ve mně vřel vztek. Vztek na otce, který chtěl, abych studovala práva, a na matku, která mi neustále linkovala život podle pravítka. Chtěla jsem jim dokázat, že jsem dospělá. Že mi nikdo nebude říkat, co mám dělat se svým tělem a svým životem.
Udělala jsem to nejradikálnější, co mě napadlo. Ne útěk z domova, ne tetování přes celá záda. Rozhodla jsem se, že budu mít dítě. Tehdy mi to přišlo jako geniální plán: vytvořit si vlastní svět, kde budu šéfem já.
Dnes je mé dceři Lauře šestnáct. A já se každé ráno probouzím se svíravým pocitem u žaludku, protože v jejích očích vidím ten samý plamen revolty, který tehdy spaloval mě.
Sladká chuť vzpoury a hořké probuzení
Když jsem rodičům oznámila, že jsem těhotná, ten šok v jejich tvářích byl pro mě tou největší odměnou. Cítila jsem se mocná. Zatímco moje spolužačky řešily šaty na maturitní ples, já jsem vybírala kočárek. Ignorovala jsem jejich tiché pohledy plné lítosti i hlasité hádky doma. „Zničíš si život,“ křičel otec. „Uvidíte, že to zvládnu líp než vy,“ odpovídala jsem s bradou vzhůru.
Realita mě ale zasáhla dřív, než jsem stačila dopít první meltu po porodu. Najednou tu nebyl žádný potlesk za mou odvahu. Byla tu jen nevyspalost, hromady špinavých plen a fakt, že můj tehdejší přítel – kluk, kterého jsem si vybrala v podstatě jen proto, že ho moji rodiče nesnášeli – zmizel ze scény dřív, než se Laura naučila lézt.
Zatímco moji vrstevníci prožívali první roky na vysoké škole, večírky a cestování, já jsem počítala každou korunu a prosila ty samé „nenáviděné“ rodiče o hlídání, abych si mohla dodělat aspoň dálkově maturitu. Ta pýcha, která mě hnala do těhotenství, se rychle proměnila v tichou pokoru.
Historie se opakuje?
Dnes sedím v kuchyni, je jedenáct večer a čekám, až Laura dorazí domů. Přesně vím, co se jí honí hlavou. Když se jí snažím vysvětlit, proč je důležité se učit nebo proč ten kluk na motorce není úplně ideální partie, vidím ten výraz. Ten mírně nadzvednutý koutek úst, ten pohled, který říká: „Ty mi budeš něco vykládat? Ty, která jsi to v osmnácti podělala nejvíc, jak to šlo? Moje babička mi to vyprávěla.“
To je ta největší ironie osudu. Moje vlastní minulost je teď největší zbraní mé dcery proti mně.
„Mami, ty jsi taky nikoho neposlouchala. Proč bych měla já?“
Tuhle větu slyším v různých obměnách každý týden. A bolí to. Ne proto, že by měla pravdu, ale proto, že se o ni bojím. Bojím se, že Laura neuvidí tu dřinu, kterou mě stálo dostat nás tam, kde jsme teď. Uvidí jen tu „romantickou“ rebelii. Bojím se, že ve své snaze vymezit se vůči mně, zopakuje přesně ty samé chyby, jen aby mi dokázala, že je jiná.
Strach z „výchovy na truc“
Snažím se být jiná matka, než byla ta moje. Nechci být direktivní, nechci jí nic zakazovat silou. Ale někdy se přistihnu, jak dělám přesně to samé. Jakmile vidím, že se Laura začíná toulat s pochybnou partou nebo zanedbává školu, v mých očích naskočí panika.
Můj strach pramení z vědomí, jak snadno se dá život „zaseknout“ na startovní čáře. Já jsem s Laurou vyhrála jackpot. Je to úžasná, chytrá holka. Ale ta cesta byla zbytečně trnitá. Přišla jsem o mládí, o bezstarostnost, o možnost hledat sama sebe. Musela jsem se stát dospělou ze dne na den, zatímco jsem byla vnitřně ještě dítětem.
Co bych udělala jinak?
Kdybych mohla mluvit se svým osmnáctiletým já, asi bych se nejdřív pořádně nadechla a pak jí řekla: „Vzpoura je v pořádku, ale nenič kvůli ní samu sebe. Tvoji rodiče nejsou tvoji nepřátelé, jsou to jen lidi, co o tebe mají strach.“
Ale osmnáctileté já by mě neposlouchalo. Stejně jako mě teď neposlouchá Laura.
Můj životní příběh se stal varovným mýtem naší rodiny. Otec o tom dodnes mluví s hořkostí, máma s povzdechem. A já? Já se snažím najít balanc mezi tím, být dceři oporou, a tím, neudusit ji svým strachem. Protože čím víc ji budu svazovat, tím víc bude chtít utéct. Přesně tak, jak jsem to udělala já.
Naděje v pochopení
Včera večer přišla Laura do obýváku, sedla si ke mně na gauč a jen tak se opřela o moje rameno. „Mami, já vím, že jsi to měla těžký,“ řekla najednou. „Ale já nejsem ty. Já chci nejdřív vidět svět.“
V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Možná, že ta moje otevřenost o mých chybách přece jen k něčemu je. Možná, že když nebudu předstírat dokonalost, Laura nebude mít potřebu bojovat proti mně takovým způsobem, který by jí ublížil.
Být matkou v osmnácti byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala. Ale být matkou dospívající dcery, když vám je šestatřicet a vaše vlastní chyby se na vás dívají zrcadlem, je možná ještě těžší výzva. Jediné, co mi zbývá, je věřit, že jsem ji naučila dost na to, aby svou svobodu využila k rozletu, a ne k pádu.
