Článek
Pamatujete si ještě na večery v hospodě nebo na rodinných oslavách před patnácti či dvaceti lety? Diskuse u stolu často vřela. Hádali jsme se o politiku, o výchovu dětí, o fotbal i o to, jestli je lepší stavět dálnice nebo sázet stromy. Létala ostrá slova, argumenty se střetávaly a někdy se stoly i trochu otřásly.
Jenže dalo se pivo, dojedl se guláš, podaly se ruce a jelo se dál. Druhý den jste šli normálně do práce. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by kvůli odlišnému názoru na svět obvolával vašeho zaměstnavatele, posílal anonymní e-maily na HR nebo vám ničil profesní pověst. Odlišný názor byl prostě jen odlišný názor – ne důkaz toho, že jste špatný člověk, který si nezaslouží vydělávat na nájem.
A dnes? Vítejte v éře, kdy se z veřejného prostoru stalo dokonalé minové pole.
Digitální pranýř a strach o živobytí
Něco se zásadně změnilo. Svoboda slova sice formálně existuje a nikdo vás za názor nezavře do vězení, ale vytvořili jsme si kulturu, ve které je trest okamžitý, neúprosný a společenský.
Stačí jedna neopatrná věta na sociálních sítích. Stačí letmý komentář napsaný v rozrušení, zbrklost, nebo dokonce jen nepovedený vtip, který někdo vytrhne z kontextu, udělal z něj snímek obrazovky a pošle ho dál s popiskem: „Podívejte se, kdo u vás pracuje!“
Najednou nestojíte tváří v tvář člověku, se kterým nesouhlasíte. Stojíte proti anonymnímu davu, který nesoudí vaše argumenty, ale chce vás potrestat. A nejúčinnější páka, jak někoho potrestat v moderním světě? Připravit ho o práci.
Zatímco dříve byl pracovní život jasně oddělený od toho soukromého, dnes se tyto hranice úplně rozpustily. Zaměstnavatelé se v obavách o vlastní reputaci a marketingový obraz často zaleknou prvních tří rozhořčených zpráv na LinkedInu nebo Facebooku a zaměstnance raději obětují, než aby čelili tlaku.
Autocenzura jako nový životní styl
Výsledkem tohoto prostředí není kultivovanější společnost. Výsledkem je strach.
Většina z nás se pomalu, ale jistě učí nosit neviditelný náhubek. Tichá autocenzura se stala naším každodenním společníkem:
- Před napsáním komentáře na internetu raději text trikrát smažeme a nenapíšeme nic.
- V práci při kávě raději přikyvujeme na všechno, co se nosí, i když si v duchu myslíme úplně něco jiného.
- S přáteli se vyhýbáme všem ožehavým tématům, aby náhodou nevzniklo nepříjemné ticho.
Začali jsme vážit každé slovo. Ne proto, že bychom nechtěli být ohleduplní k ostatním, ale protože víme, jak snadno se dnes z konstruktivní debaty stane veřejný lynč.
Mluvit spolu, ne na sebe posílat kontroly
Ohleduplnost a slušnost k druhým jsou skvělé vlastnosti. Je správné, že se učíme lépe naslouchat a nebýt zbytečně hrubí. Pokud se ale ohleduplnost vynucuje strachem ze ztráty obživy, nevede to k většímu porozumění, ale k obrovské vnitřní frustraci a ještě většímu rozdělení společnosti.
Pokud spolu přestaneme mluvit otevřeně, pokud se budeme bát říct i to, v čem se pleteme nebo co hledáme, ztratíme schopnost se lidsky domluvit.
Možná je načase si připomenout, že nesouhlasit s někým je v pořádku. A že nejlepším odpovědí na názor, který se nám nelíbí, je lepší argument – nikoli dopis jeho šéfovi.





