Článek
Říká se, že jóga je cesta ke zklidnění mysli a harmonii těla. Já jsem si ji vybral jako doplňkový sport k posilovně, hlavně proto, že mě na ni přemluvila moje kamarádka Klára. Klára je instruktorka, která bere všechno velmi profesionálně, a já jsem byl jediný chlap v kurzu pro začátečníky. Všechno probíhalo docela hladce, dokud nepřišla hodina zaměřená na hluboké protahování a relaxační pozice.
Místnost byla vytopená na příjemných třicet stupňů, všude vonělo santalové dřevo a z reproduktorů se linula uklidňující meditační hudba. Všichni jsme byli v pozici „mrtvoly“, leželi jsme na zádech na podložkách, oči zavřené, ruce podél těla. Mělo to být naprosté uvolnění. Jenže moje podvědomí se rozhodlo, že si v tom klidu a teple vyloží relaxaci po svém.
Zatímco Klára tiše naváděla skupinu k hlubokému nádechu, moje tělo se rozhodlo ignorovat veškerou jógovou filozofii. V legínách, které jsem si naivně vzal, protože mi přišly jako skvělá funkční věc, se začalo dít něco, co nešlo zastavit. Ta pozice na zádech s mírně roztaženýma nohama byla pro mou nechtěnou erekci doslova ideální platformou. Cítil jsem, jak se látka napíná a jak se mi do obličeje hrne horkost, která neměla nic společného s teplem v místnosti.
Klára procházela mezi námi a opravovala techniku dýchání. Když došla ke mně, na chvíli se zastavila. Cítil jsem její pohled. Pevně jsem zavřel oči, doufaje, že je to jen paranoia a že si prostě jen všimla, že špatně dýchám do bránice. „Uvolni se, Davide,“ zašeptala mi těsně u ucha, ale v jejím hlase bylo něco… pobaveného. „A možná příště zvol volnější trenky než ty legíny, tohle je docela rušivý element pro meditaci zbytku třídy.“
Ztuhl jsem. V ten moment jsem chtěl, aby se podlaha pode mnou otevřela a spolkla mě i s mojí podložkou. Zbytek lekce jsem strávil v křeči, snažil jsem se krýt rukama nebo ručníkem, což jen přitahovalo další pozornost. Jakmile lekce skončila, všichni se začali balit a já jsem se snažil co nejrychleji zmizet. Ale Klára mě zastavila u východu. „Davide, nebuď takový, jóga je o přijetí všeho, co se v tobě odehrává,“ mrkla na mě s tím svým nezaměnitelným úsměvem.
Dnes, když se potkáme, Klára si neodpustí poznámku typu: „Nechceš si jít dát lekci? Slibuju, že tentokrát budeme dělat jen cviky v sedě.“ I po těch letech, kdykoli slyším zvuk meditační hudby, se mi v hlavě okamžitě vybaví ta scéna v sále, Klářin pobavený hlas a pocit, že jóga rozhodně není tak zenová záležitost, jak se o ní říká.
