Článek
Když se v dnešní době zapne televizní obrazovka na kanálu ČT sport, naskytne se divákovi důvěrně známý pohled. Hodiny a hodiny přímých přenosů z fotbalových trávníků, hokejových stadionů, cyklistických okruhů a lyžařských svahů. Je to komfort, na který jsme si za desítky let zvykli. Sportovní fanoušek má pocit, že za své koncesionářské poplatky dostává královskou protihodnotu. Když se však na tuto idylku podíváme optikou ekonomické racionality, efektivity a spravedlnosti v jednadvacátém století, zjistíme, že jde o drahý, neudržitelný anachronismus. Je na čase si položit zásadní otázku: Měl by stát prostřednictvím veřejnoprávní televize masivně dotovat a vysílat sportovní přenosy, nebo bychom měli konečně připustit, že sport je komerční zábava, o kterou se plně a lépe postarají soukromé platformy?
Odpověď je pro mě jednoznačná. Čas přestat dotovat sportovní přenosy a nechat trh, aby si poradil s těmi výdělečnými, právě nastal.
Sport jako miliardový byznys, nikoliv veřejná služba
Podstata problému tkví v tom, jak se sport v posledních třiceti letech proměnil. Dávno pryč jsou doby, kdy sportovci byli amatéři a kluby fungovaly jako spolky pro volný čas. Dnešní špičkový sport je globální, vysoce ziskový byznys točící se kolem miliardových sponzorských smluv, lukrativních reklamních kontraktů a astronomických platů sportovců.
V takovém prostředí působí angažovanost veřejnoprávní televize jako pěst na oko. Proč by měl občan, který sport nesleduje, ze svých povinných poplatků financovat nákup drahých vysílacích práv na fotbalovou ligu, hokejové extraligové zápasy nebo mezinárodní šampionáty? Tyto události dávno ztratily charakter vzdělávací či kulturní nutnosti, kterou by veřejnoprávní médium mělo chránit a rozvíjet. Jde o čistou komerční zábavu. Stejně jako si nikdo nemyslí, že by Česká televize měla zdarma či ze státního rozpočtu zajišťovat exkluzivní přenosy hollywoodských trháků nebo koncertů popových hvězd, totéž by mělo platit pro špičkový profesionální sport.
Selhání konkurence pod hlavičkou monopolu
Zastánci financování sportu na ČT často argumentují tím, že soukromé televize by ty méně sledované sporty pohřbily a že veřejnoprávní obrazovka je jediným garantem různorodosti. Tento argument však stojí na vratkých nohách. Soukromý trh s médii a streamovacími platformami v posledních letech neuvěřitelně uzrál. Dnes existuje celá řada specializovaných kanálů a placených platforem, které dokážou obsloužit i ty nejzapadlejší fanouškovské komunity, od šipek přes florbal až po dostihy.
Pokud má určitý sport své diváky, pak existuje poptávka, a kde je poptávka, tam si soukromý sektor najde cestu. Ať už formou předplatného, cílené reklamy nebo partnerství se sponzory. Pokud nějaký sport nedokáže přilákat dostatek diváků, aby se na něj soukromá platforma uživila, je na místě se ptát, zda má smysl, aby ho uměle při životě udržovaly peníze daňových poplatků. Dotování nerentabilních přenosů deformuje trh a bere motivaci sportovním svazům, aby se naučily pracovat s marketingem, fanoušky a moderními médii. Spoléhat se na štědrost České televize vede k lenosti a absenci inovací.
Efektivita a morální rozměr financování
Podívejme se na to z pohledu priorit veřejných financí. Česká televize čelí dlouhodobým diskusím o efektivitě hospodaření, nutnosti šetřit a hledání nových zdrojů financování v době, kdy klasická televize ustupuje internetu. Sportovní práva přitom v posledních letech raketově zdražují. Miliony korun, které končí v kapsách mezinárodních sportovních federací za exkluzivní licence, by přitom mohly být využity tam, kde veřejnoprávní služba opravdu dává hluboký smysl, v investigativní žurnalistice, tvorbě původních dokumentů, vzdělávacích pořadech nebo podpoře kulturního dědictví, které by na komerčním trhu bez podpory zaniklo.
Je fér, aby babička v důchodu nebo samoživitelka, které sport nikdy nesledují, financovaly ze svých peněz exkluzivní přenosy milionářských fotbalistů? Rozhodně ne. Sociální spravedlnost v přístupu k veřejnoprávním poplatkům vyžaduje, abychom peníze ze státní kasy utráceli za to, co slouží celé společnosti, nikoliv za exkluzivní zábavu pro specifickou, byť hlasitou skupinu diváků.
Budoucnost bez státní berličky
Není cílem sport zlikvidovat ani ho vytlačit z obrazovek. Cílem je narovnat pravidla hry. Nechme špičkový sport napospas trhu, kde si skvěle poradí sám. Komerční televize a specializované streamovací služby mají technologie, know-how i hlad po obsahu, aby dokázaly nabídnout komfortní sledování pro každého, kdo je ochoten za zábavu zaplatit.
Je na čase, aby se ČT vrátila ke kořenům, nebo ještě lépe, aby prošla radikální transformací. Místo nákupu drahých práv na komerční soutěže by se veřejnoprávní prostor mohl soustředit na podporu zdravého životního stylu, amatérského sportu dětí a mládeže nebo na osvětu v oblasti pohybu.
Přestaňme dotovat milionový byznys z peněz koncesionářů. Sport na to má sám. A soukromé platformy jsou připraveny převzít štafetu. Stačí jen přestat se bát svobodného trhu a ukončit éru státního dotování sportovních přenosů.
