Článek
Vždycky jsem si myslel, že rande v 21. století mají jasný scénář. Večeře, kino, pár skleniček a pak ta tichá otázka visící ve vzduchu: „Půjdeš ke mně?“ Když jsem potkal Annu, čekal jsem totéž. Jenže Anna nebyla jako holky, které jsem znal do té doby. Měla v sobě klid, který mě fascinoval, a oči, které se smály dřív než její rty.
Na našem třetím rande, když jsme se procházeli večerní Prahou a mráz nám barvil tváře do ruda, jsem ji chtěl políbit. Zastavila se u Karlova mostu a podívala se na mě s odzbrojující upřímností.
„Než se do toho pustíme víc, chci, abys něco věděl,“ začala. „Jsem praktikující křesťanka. A pro mě sex patří až do manželství. Takže… před svatbou ne.“
Kulturní šok v přímém přenosu
Přiznám se, že ve mně v tu chvíli zatrnulo. Moje ego trochu utrpělo a v hlavě mi naskočila spousta předsudků. To jako budeme jen recitovat žalmy? Budeme si podávat ruce přes stůl? Ale pak jsem se podíval na ni – stála tam, nesháněla se po omluvách, prostě jen nastavila hranice. A já věděl, že ji nechci ztratit jen kvůli tomu, že její „návod na život“ má jinou kapitolu o trpělivosti než ten můj.
Rande, která měla hloubku
Začali jsme spolu chodit a já zjistil, že „ne“ v jedné oblasti znamená nečekané „ano“ v mnoha jiných. Protože jsme nekončili večery v posteli, museli jsme se naučit spolu mluvit. Opravdu mluvit.
- Příhoda s kempováním: Jednou jsme jeli stanovat na Šumavu. Pršelo, stan nám navlhl a my jsme seděli v autě, jedli studenou konzervu a osm hodin v kuse si vyprávěli o svém dětství, strachách a snech. Kdybychom spolu spali, pravděpodobně bychom ten čas strávili jinak, ale takhle jsem se dozvěděl i to, jak se jmenoval její první křeček a proč se bojí hloubek.
- Nedělní výzvy: Začal jsem s ní občas chodit na mše. Ne že by ze mě byl hned věřící, ale fascinovala mě ta komunita. Jednou mě po bohoslužbě vzala mezi své přátele na faru. Čekal jsem upjatou společnost, ale skončili jsme u hraní deskovek a tak divokého smíchu, že nás musel pan farář mírnit. Zjistil jsem, že křesťané nejsou nudní – jen mají jiný zdroj radosti.
Lekce trpělivosti a úcty
Samozřejmě, přišly i těžké chvíle. Třeba když jsme se dívali na film a atmosféra zhoustla. Bylo to cvičení v sebeovládání. Ale paradoxně to mezi námi vytvořilo neuvěřitelné napětí a chemii. Každý dotek ruky, každé dlouhé objetí mělo váhu.
Naučil jsem se, že Anna mě neodmítá jako muže. Naopak, svou čistotou mi říkala: „Jsi pro mě tak cenný, že si na ten nejintimnější moment chci počkat, až si budeme stoprocentně patřit.“
Nová perspektiva
Dnes už jsme spolu rok. Lidé se mě občas ptají: „A nechybí ti to?“ Odpovídám jim, že mi chybí leccos, ale to, co jsem získal, je mnohem vzácnější. Našel jsem ženu, která má pevné zásady. Ženu, u které vím, že když řekne „ano“ u oltáře, bude to „ano“ na celý život.
Zjistil jsem, že láska není o tom, co si od druhého vezmete, ale o tom, co jste ochotni pro něj obětovat. A moje křesťanka mě naučila, že nejlepší věci v životě jsou ty, na které se vyplatí si počkat.
