Článek
Tento příběh není jen o odvaze nebo o tanci, je o poutu, které se vrylo do našich svalů a vzpomínek za těch patnáct let, co se známe. Jsme tři. Já, Terka a Julie. Třicátnice, které životem protancovaly – doslova. Baletní tyče, odřené špičky a nekonečné hodiny moderny nás naučily disciplíně, ale také absolutní svobodě ve vlastním těle.
Naše těla pro nás nikdy nebyla tabu. Byla to naše práce, náš nástroj, náš způsob vyjádření. A tak vznikly „Nahotiny“.
Tradice, která začala v Bibione
Všechno to začalo před deseti lety. Tehdy nám bylo dvacet, čerstvě dospělé, s hlavami v oblacích a zlomenými srdci. V Bibione jsme seděly na pláži, pily levné víno a přísahaly si, že nás žádný chlap nikdy nerozdělí. Protože jsme byly tehdy všechny nezadané, vznikl první úkol: půlnoční nahé koupání v moři. Ten pocit slané vody na kůži pod měsícem byl osvobozující.
Roky plynuly a pravidla se ustálila. Kdo je zrovna „single“, musí splnit úkol, který vymyslí ty ostatní.
- Pálava a jóga: Když jsem byla nezadaná jen já, holky mě nahnaly do sauny v Pasohlávkách. Musela jsem tam odcvičit celou sestavu pozdravu slunci úplně nahá. Terka s Julií se tehdy smály tak, že málem vypadly z odpočívárny.
- Hotelový bazén: Terka, naše věčná romantička, musela po rozchodu s jedním houslistou přeplavat hotelový bazén v Alpách těsně po zavíračce. Strach z plavčíka tomu dodal ten správný adrenalin.
- Pizza incident: Pak přišel ten legendární ručník. Terka objednala pizzu a já s Julií jsme jí u dveří „náhodou“ rozvázaly uzel na osušce právě ve chvíli, kdy poslíček podával krabici. Chudák kluk zapomněl i na dýško.
Ten osudný večer na chodbě
Před třemi lety přišla řada na Julii. Byla po ošklivém rozchodu a my jsme věděly, že potřebuje něco, co ji totálně vytrhne z letargie. Byly jsme v krásném wellness hotelu v Rakousku. Chodby byly dlouhé, pokryté měkkým kobercem a lemované dubovými dveřmi.
Úkol zněl jasně: Přeběhnout chodbu z jednoho konce na druhý a zpět. Jen tak, jak ji bůh stvořil.
Julie se zhluboka nadechla. Jako baletka měla perfektní držení těla. Vyrazila. Byla v polovině cesty, když nás s Terkou popadl čert. Vykoukly jsme ze dveří, rychle zaklepaly na troje sousední pokoje a s tichým řehotem jsme zapadly zpět k nám.
Julie se vracela, v obličeji výraz vítězství, když vtom uslyšela cvaknutí zámků. Dveře vedle ní se začaly otevírat. V panice, že ji někdo uvidí v té nejzranitelnější chvíli, instinktivně vběhla do prvních otevřených dveří v domnění, že jsme to my.
Setkání v županu
Jenže my jsme byly o dvoje dveře dál. Julie vletěla do pokoje, ale okamžitě ztuhla. Místo nás dvou tam stál vysoký, ramenatý muž, který měl na sobě jen plavky a přes ně přehozený bílý hotelový župan.
Julie, zvyklá na pódia, poprvé v životě zažila totální zatmění. Nohy, které jinak zvládaly piruety, se jí podlomily a ona klesla na kolena na koberec. Zakryla si obličej rukama a v duchu se modlila, aby se pod ní propadla zem.
Místo výkřiku nebo trapného ticha se ozvalo jen jemné zašustění látky.
„Myslím, že tohle teď potřebujete víc než já,“ řekl klidným, hlubokým hlasem.
Když Julie vzhlédla, muž si právě sundával svůj župan a podával jí ho. Díval se jí do očí, ne na její tělo. Bylo v tom něco neuvěřitelně gentlemanského. Julie ze sebe vysoukala jen tiché: „Promiňte… moc se omlouvám,“ popadla župan a jako blesk odcupitala k nám.
Snídaně a vizitka
Celou noc jsme probíraly, co se stalo. Julie byla rudá až za ušima, ale zároveň v ní hlodala zvědavost. Ten muž byl… jiný.
Druhý den ráno jsme seděly u snídaně. Julie se schovávala za šálek čaje, když vtom k našemu stolu přišel on. Bez županu, v košili, vypadal ještě lépe. Terka sáhla pod stůl a silně mě stiskla za ruku.
„Dobré ráno,“ usmál se na Julii. „Doufám, že jste se z toho včerejšího šoku vyspala. Ten župan mi můžete nechat na recepci, ale tuhle vizitku… tu si prosím nechte vy. Vypadáte jako velmi sympatická žena, i když se zrovna neschováváte v cizích pokojích. Rád bych vás pozval na kávu, kde byste měla na sobě i něco jiného než můj župan.“
Julie tam seděla, pusu dokořán, a my jsme jen uznale pokyvovaly.
Dnes jsou to tři roky. Julie a „Muž v županu“, jak mu s Terkou dodnes říkáme (i když se jmenuje Marek), jsou stále spolu. Marek naši hru „Nahotiny“ zná a upřímně se jí směje. Tvrdí, že to bylo nejlepší přepadení v jeho životě.
A my? My se chystáme na další dovolenou. Tentokrát jsme s Terkou zadané obě, takže se „oběť“ vybírat nebude… ledaže bychom vymyslely nějakou novou kategorii pro ty, co už své štěstí našly. Protože i když muži do našich životů přicházejí a odcházejí, naše společné bláznivé rituály zůstávají.
