Článek
Je mi třiadvacet, studuju a upřímně – představa klasické brigády v kanclu nebo doplňování zboží mě letos vůbec nelákala. Když si naši na jaře pořídili obytné auto, všichni si mysleli, že s ním budou jezdit jen oni po českých kempech. Já jsem v tom ale okamžitě uviděla svou vstupenku ke svobodě. Půjčila jsem si jejich „bejvák na kolech“ a vyrazila na sólo jízdu napříč Evropou.
Svoboda, která voní kávou a mořem
Cestovat sólo jako holka má své specifické kouzlo. Člověk se naučí spoléhat sám na sebe, od výměny plynové bomby až po parkování v úzkých uličkách italských městeček. Projela jsem Slovinsko, kde jsem se probouzela u tyrkysové Soči, i Chorvatsko, kde jsem parkovala na útesech s výhledem na nekonečný Jadran.
Moje cesta mě ale zavedla mnohem dál. V Itálii jsem se naučila, že nejlepší pizza je ta z papírové krabice snědená na schodech karavanu, ve Francii jsem si zamilovala ranní rituál chození pro čerstvé bagety a ve Španělsku mě dostala ta jejich neuvěřitelná energie a noční život, který nikdy nekončí.
Setkání, která mění pohled na svět
To nejkrásnější na vanlife (životě v dodávce) ale nejsou jen památky. Jsou to lidé. Na parkovištích pro surfaře, v malých kempech nebo u horských jezer potkáte lidi z celého světa. Stačí nabídnout kousek melounu nebo se zeptat na cestu a najednou sedíte u ohně s lidmi, které jste ještě před hodinou neznali.
Poznala jsem kluky, kteří mají úplně jiné sny a životní tempo než my u nás. Byli to kluci ze Španělska s jejich neustálým úsměvem, charismatičtí Italové i dobrodruzi ze severu.
Romantika pod otevřeným nebem
Některá ta setkání byla hlubší než jen zdvořilostní rozhovor. Když potkáte někoho, s kým si rozumíte beze slov, hranice a jazykové bariéry přestanou existovat. Párkrát jsem se rozhodla podělit o svůj prostor a pozvala jsem své nové známé k sobě do karavanu.
Jsou okamžiky, na které se nezapomíná. Ležet v posteli, mít otevřené střešní okno a nad sebou jen miliony hvězd, zatímco venku šumí moře nebo fouká horský vítr… Tyto romantické noci v objetí někoho, kdo je sice z druhého konce Evropy, ale v tu chvíli vám rozumí nejlépe na světě, jsou tím nejlepším suvenýrem, jaký jsem si mohla přivézt.
Co mi to dalo?
Moje prázdniny v karavanu nebyly jen o kilometrech na tachometru. Byly o odvaze otevřít se novým lidem a kulturám. Zjistila jsem, že domov není místo, ale pocit bezpečí a svobody, který si vozím s sebou. A i když jsem teď zpátky v přednáškovém sále, v duchu jsem pořád na té cestě – někde mezi italským pobřežím a španělskými horami, s hvězdami nad hlavou.
