Článek
Po nedávných parlamentních volbách, kde pětikoalice utrpěla porážku, se zdá, že namísto přijetí role konstruktivní opozice, jsme svědky spíše zahořklého a frustrovaného „kopání kolem sebe“.
Zejména u Pirátů a ODS, dvou subjektů s velmi odlišnými voličskými základnami, pozorujeme zvýšenou aktivitu, která se projevuje spíše v útočném tónu než v nabídce alternativních řešení. Jistě, role opozice je kritizovat vládu a předkládat vlastní vize. Nicméně, pokud se tato kritika omezuje na drobné „okopávání kotníků“ vítěze a hysterické volání po rezignacích kvůli každému zaváhání, stává se neproduktivní.
Aktivita jen po prohře?
Zastavme se u jedné klíčové otázky: Kde byla tato výbušná energie a aktivismus, když byli tito politici u moci?
Mnozí voliči si kladou otázku, proč klíčové reformy, slibované transparentní kroky a rázná opatření v ekonomické či sociální oblasti nebyly prováděny s takovou vervou, s jakou je nyní v opozici kritizován každý vládní návrh.
- Kritizují-li dnes Piráti údajné netransparentní jednání nové vlády, mnozí si vzpomenou na sporné kroky z doby jejich vládnutí, které zdaleka nevzbudily takový jejich zápal k sebekritice.
- Pokud ODS vehementně kritizuje nárůst státního dluhu nebo byrokracie, nemůže zapomenout, že za jejich působení ve vládě mnohé z těchto problémů vznikly, nebo byly přinejmenším ignorovány.
Nyní, když mají tito politici dostatek času na kritiku, stávají se šampióny rázných prohlášení a emocionálních výlevů. Problém je, že to pak působí ne jako starost o veřejné blaho, ale jako zahořklé plakání nad rozlitým mlékem. Jejich aktivita, zdá se, pramení spíše z frustrace ze ztráty moci než z upřímné snahy o konstruktivní dialog.
Konstruktivní opozice je důležitá, ale…
Konstruktivní opozice je pro demokracii esenciální. Měla by:
- Důkladně prověřovat vládní návrhy.
- Nabízet reálné alternativy a propracované stínové zákony.
- Hájit zájmy menšin a nevolených skupin.
Místo toho jsme však svědky politického divadla. Opoziční lídři se snaží maximálně zviditelnit, avšak jejich kritika je často nedotažená, osobní nebo zaměřená na malicherné chyby, které odvádějí pozornost od skutečných problémů. Tento styl opoziční práce neposiluje důvěru v politiku, ale naopak zvyšuje cynismus veřejnosti.
Pětikoalice, zvláště její výrazné tváře, by si měly uvědomit, že prohrály volby. Místo neustálého útočení na vítěze, které má pouze ukázat jejich vlastní nespokojenost, by měly využít svůj mandát k tomu, aby připravily voliče na svou příští nabídku. Dokud se jejich aktivita bude jevit pouze jako pomsta za prohru, budou se jen vzdalovat od role důvěryhodné budoucí vládní alternativy. Jejich současné chování připomíná spíše zhrzené dítě, které dostalo hračku sebranou, než státníka s vizí.
