Cesta do Asie, 20 let poté – 1. 6. 2004, ANTALYA, Turecko

Jak jen začít? Odjezd byl hektický, ráno s pěknou kocovinou vrátit na Smíchově sud vypitý na rozlučce v práci ještě na terase v Jindřišské (vracet se již budu do Jungmannky), dozabalit, se slzami na krajíčku se rozloučit s plačící Kačenkou, s domovem a jeho známou a jedinečnou vůní (ještě netuším, že s tímto domovem to bude navždy), pohodlím, se spoustou věcí, které jsou v této části světa mylně považovány za životně nezbytné, hodit bágl na záda a šup ven do deště na metro na „Fučíkárnu“ na sraz s tátou a ségrou, kteří mě vezou na letiště do Drážďan.

Cesta Perštýnem, kterou jsem šel tolikrát, střízlivý, opilý, veselý, smutný, netečný, nadšený, do práce, z práce, na nákup z nákupu atd. atd. byla tentokrát jiná. Ve spoustě smíšených pocitů a emocí převládalo očekávání neznámého a smutek po opouštěném, ale vše přebíjel takový zvláštní pocit, jako že tentokrát je ta cesta Perštýnem a ten kousek Spálenou nějak významnější, zvláštnější a já se mezi otupěle vyhlížejícími lidmi spěchajícími šedivým dnem pod olověnou oblohou za „tím svým“ cítil tak trošku nadřazeněji. Jako že má dnešní cesta je mnohem důležitější než ty před tím a než všední cesty těch neradostně vyhlížejících lidí okolo. Bude tomu skutečně tak?

Časová rezerva na cestu do Drážďan byla zcela vyčerpána, v Německu jsme se málem vybourali, ale táta naštěstí smyk před v protisměru se blížícím kamionem vybral. Že by mě vzal za slovo, když jsem mu kladl na srdce, že jestli chce bourat, tak až v Německu, protože v Čechách jsem se odhlásil ze zdravotního pojištění? Vyrazili jsme v 11.30 a na letišti byli přesně v požadovaných 15:00.

V moderní letištní hale mě uvítal dav nařvaných sluncechtivých Sasíků, kteří nakonec Boeing 737-800 společnosti Berlin Air zaplnili až na jedinou trojsedačku, kterou jsem měl tak sám pro sebe. A navíc v kuřácké sekci, o kterých jsem si myslel, že v letadlech již dávno neexistují. Nádhera. Ještě jsem netušil, že to je pozvánka do Asie jako kuřáckého ráje.

Až do destinace, Antalye v Turecku, bylo zataženo, a tak jsem byl nakonec docela rád, že jsem nejel stopem z Prahy, jak jsem původně plánoval. Jinak bych asi týden moknul u různých východoevropských patníků. Těžko říci, zda mi Kačenka letenku koupila, aby mě útrap stopování ušetřila nebo aby si byla jistá, že se po půl dni v dešti na Chodově nevrátím večer nečekaně (příběh se odehrává před 20 lety, tedy bez mobilu) domů. O riziku, že bych si celý výlet mohl rozmyslet nemluvě.

Let i přistání proběhly bez problémů, jen v příletové hale se pak z mnoha různých letů z celé Evropy, které zjevně sedly ve stejný okamžik, nakumuloval neskutečný dav rekreantů k pasovému odbavení. Čas nebyl tím, co by mě trápilo a mělo trápit po celý nadcházející rok, a tak jsem si udělal pohodlí v relativně klidném koutku a sledoval běsnění okolo.

Skutečný problém nastal až po výlezu z terminálu, který je jen pro turisty a od kterého jezdí pouze taxíky nebo autobusy a minibusy cestovek, které je rozvážejí do jednotlivých letovisek. Odešel jsem tedy k vnitrostátnímu terminálu, odkud měla jezdit veřejná doprava do města. Bohužel vždy pouze po příletu domácího letu. Měl jsem samozřejmě smůlu, další vnitrostátní let přilétal až ráno. Celkem notnou chvíli jsem se zabýval myšlenkou strávit noc na trávníčku před letištěm, ale nakonec jsem vyměkl a vzal si tágo za nekřesťanských 25.000.000 TLR, tedy cca 18 USD, čímž jsem si „projedl“ téměř 2 dny svého plánovaného rozpočtu 10 USD na den. Neveselý začátek.

Zvláštním zážitkem byl výběr z bankomatu v částce dvou set milionů lir. Čekal jsem, jaký že to z bankomatu vyleze „kufr neoznačených bankovek“, ale ono jen deset dvacetimilionovek! A ty počty. Zjistit kurs a pak si spočítat, kolik vybrat v místní měně. To není nic pro nás humanisticky zaměřené hospodské povaleče. Již z bankovek je vidět úcta k otci moderního Turecka, Attatürkovi, který je na každé bankovce.1

Taxík mě dovezl do široko daleko nejlevnější ubikace doporučované průvodcem Lonely Planet, Pansiyonu Sabah, kde jsem dostal dvoják se sprchou a hajzlíkem za cenu jednolůžkového pokoje bez zařízení. Stejně však cena 10 USD výrazně převyšovala mé možnosti. Asi budu muset z Turecka prchnout, stejně jako jsme kdysi kvůli neočekávaně vysokým cenám prchali z Brazílie do Bolívie těsně po měnové reformě.

Večer, resp. v noci jsem se šel projít a málem se ztratil v Kaleici, starém městě Antalye. Že jsem se našel, jsem musel oslavit nákupem a vypitím mimochodem dobrého tureckého pivíčka Efes Pilsen, a to navzdory přečerpanému rozpočtu. Byl přečerpán tak, že jedno pivko mě už nemohlo zabít. A pomohlo mi vyspat se v naprosto proležené posteli, kde člověk v jakékoliv poloze končil jako polootevřený zavírací nůž.

1 Původní zápis v deníku zní: „Turci jsou divný, maj na všech bankovkách stejnýho chlápka. Musím zjistit, kdo to je.“ Jak je vidět, první úkol zaznamenaný v deníčku jsem splnil.