Článek
Dnešek byl setsakramentsky dlouhý. Teď jsou 4.00 ráno a píšu zápisek ve strašném kamrlíku na matraci na zemi v losmenu Beta.
Včera večer jsem se rozhodl vynechat Panagaram u moře a nastřelit to rovnou busem do Bandungu, rychlá prohlídka (v Bandungu stejně nic moc není) a nočním vlakem do Yogyakarty.
Plán to byl jako vždy výborný, ale jako vždy vůbec nevyšel. Do Bandungu jsem dorazil skoro v 16.00 po jízdě mrti přes průsmyk Punchak. Cestou dolů smrděl celý autobus od spákleného osinku z brzd. Průsmyk nebyl nijak extrémně náročný, zamračené svahy okolních sopek a kopečky pokrývaly čajové plantáže a celá oblast je neuvěřitelně zastavěná, vesměs nóbl vypadajícími resorty. Prakticky celá silnice z Bogoru do Bandungu je emována nepřerušenou zástavbou a civilizací. Zejména pak oba svahy na každé straně průsmyku.
Pařez vlnovce pětimužného
Z Bandungu do Yogyakarty jely 2 vlaky. Ve 4.30 business a v 6 exekutif s tím, že oba měly do Yogyi dorazit po půlnoci, takže můj plán ušetřit za nocleh zkrachoval. Jel jsem samozřejmě businessem (v Indonésii jsou 3 třídy: ekonomy = courák, business = rychlík (ovšem nikoliv ve kvalitě business), exekutif = intercity) kvůli ceně, která stejně ale nebyla zase až tak nízká. (80.000,- Rs). Vyjeli jsme o ½ hodiny pozdě a cestou přes velmi obydlenou a pěknou Jávu (všude samá rýžová políčka) jsme nasbírali další sekeru a do Yogyi dorazili až po 3 ráno.
Vydal jsem se hned do losmenu Beta, vzbudil obsluhu, která mi ukázala kamrlík, kde teď smolím tyto řádky, a já zhnuseně odmítl a vydal se hledat dál. Všude ale tma a zabedněno a tak jsem zkusil jídlo, ale přišlo mi drahé, a tak jsem si dal jen na ulici čaj a kretekové (hřebíčkové) cígo a vrátil se s prosíkem zpět do Bety. Obsluhující babča byla v pohodě a vypadala, že se ani nezlobila.
