Článek
Další sací komando (po Štefim se Zbyňou v Nepálu) ve složení Káča s Mácou dorazilo a podařilo se nám potkat se bez nejmenších problémů.
Ráno mě vzbudili ještě 10 min před budíčkem ve 4.45 nějací opozdilci dobývající se do losmenu (v Indonésii měli svátek), a tak jsem rovnou vstal a vyrazil do temného Makassaru na pete-pete na Daya Terminal, kde na rozdíl od mého očekávání v 5.20 nebyla ani noha a řidič mě odvezl ještě kousek dál po hlavní, kde jsem chytil další pete-pete na letiště. Dorazil jsem v 6, tedy s krásnou rezervou.
Chvíli jsem pospával na lavičce před letištěm (ještě že jsem tam nešel včera spát), v 7.00 jsem se odbavil, šel před letiště do warungu na kafe a v 8.30 jsem se přesunul do letištní haly. Spustil se brutální liják, ale letadla létala, jakoby se nechumelilo a my odlétli jen s třicetiminutovou sekerou.
Cestou byly opět úžasné mraky a já si malou formaci stratů? dokonce spletl s pevninou! Tak přesvědčivě vypadaly.
Přelétli jsme Lombok, byly krásně vidět Gili Islands a vršek Mt. Rinjani, pak jsme napříč přelétli poloostrov s Kutou, zatočili ostrou 180° nad mořem a sedli v Denpasaru.
Nejspíše Palau Tanakeke u pobřeží Sulawesi
Rozhodl jsem se, že nebudu čekat na letišti a vyrazil jsem sehnat bydlení, než hosté dorazí. Šel jsem pěšky s tím, že někde potkám bemo a za celou cestu ani jedno. Jediné, co jsem viděl, byl nejhnusnější a nejolezlejší pes, kterého jsem kdy viděl. A byl tam, i když jsem pak šel na letiště a i když jsme pak okolo jeli tágem.
Káča s Mácou vylezli někdy po třetí a bylo to super. Jen co jsme se přivítali, začali jsme klasicky všichni povídat páté přes deváté a to nám vydrželo až do noci. Takové konverzační vlny, jak jsme každý měl „informační přetlak“. Nádhera.
Našel jsem luxusní bydlení s AC, šel se vykoupat do moře (já hlupák šel bez bot a málem jsem si na rozpálené ulici ogriloval chodidla. Sprcha, jídlo a pak pěšour na letiště. Z letiště jsme jeli tágem a děti byli fakt překvapený bydlením. Chvíli jsem je totiž nechal v nejistotě, jestli budeme bydlet v nějaké blešárně podle mých standardů nebo ne.
Na Káčinu žádost jsme vyrazili na kávičku a užili si ji ve Starbucks. Nevídaný luxus. Kafe stálo jako můj denní rozpočet.
Likvidace finančního obolusu odpovídajícímu mému dennímu rozpočtu
Následovala výměna peněz a lehké shánění auta. Ceny se docela liší. Jimny se pohybuje od 60.000 do 100.000. Bohužel toho za 60 neměli, tak budeme shánět dál.
A večer? Kam jinam než na pivíčko! Káča vytuhla po 3 campari a my s Mácou se dokázali báječně zmastit cca osmi Bali Hayema, v dešti jsme se dopotáceli zpět kolem půlnoci. Já se ještě pokusil napsat deníček, ale byl jsem tak opilej, že jsem nemohl psát, a tak jsem šel spát.
