Cesta do Asie, 20 let poté – 11. 6. 2004, kráter NEMRUT DAGI, Turecko

Ráno bylo relativně slušné počasí, a tak hurá na Nemrut (Dagi znamená horu, čili Mt. Nemrut). Izraelci Ole a Ani byli již v pokročilém stadiu balení a já ještě ani nevylezl ze spacáku (už jsem ale vařil čaj). Nenechal jsem se vyprovokovat k žádným urychleným akcím a šel poslat průjem do novodurové trubky mezi dvěma zabetonovanými cihlami v podlaze hliněné latríny. Opět jsem se procvičil v kadění po asijsku, ale asi se na to vybodnu, protože před chvílí po koupeli v jezírku v kráteru Nemrutu jsem zjistil, že po praktikování takovéto „hygieny“ zasrmrádají spoďáry (samozřejmě, že funkční, takže o to více).1

Vyrazil jsem, až když Ole s Ani byli u prastarého kostelíka na úpatí Nemrutu, kam jsem dorazil asi ½ hodiny po nich. O kostelíku se traduje, že je tak starý, že nikdo neví jak, protože je tam prostě od nepaměti. Každopádně rozhodně není muslimský a připomíná křesťanskou záležitost. Naprosto mě dostala želva (?), která se před kostelíkem promenovala. Kde se vzala v takové pustině v cca 2.200 m n. m? Tak jsem si želvu na chviličku půjčil, naaranžoval pro fotografii s kostelíkem a vrátil zpět nedotčenou. To jsem ještě netušil, že v kráteru bude želv spousta a mnohem větších, téměř půlmetrových.

Od kostelíku následuje již jen prudké stoupání po lávových polích, které jsou místy rovné jako asfaltový povrch, mezi sněhovými poli, a krásnými černými vyvřelinovými kameny s parabolickým, hladkým a lesklým lomem. V sedle, kde jsem dohnal Izraelce, se otevře nádherný pohled do obrovského kráteru Nemrutu (odhaduji, že o průměru 7-10 km) se čtyřmi jezírky a jedním velkým jezerem. Pak už jen vyběhnout na vrchol, zpátky pro bágly a hurá dolů do kráteru prudkým suťo-pískovištěm.

Usadili jsme se u prvního zeleného jezírka, protože druhé tábořiště u velkého jezera je špinavé a okupované domorodci. Postavit stan, báječná koupačka v jezírku, které sice nebylo „hot“ (i když jím jakési sopečné plyny probublávají), ale úplně akorát na báječné osvěžení. Koupal jsem se nahý poté však, co jsem se velmi pečlivě přesvědčil, že nikde nečíhá ortodoxní muslim, resp. jakýkoliv člověk.

Po koupačce jsem uvařil hrnec plný těstovin (vlasových polévkových nudlí – jsou hotové rychleji), protože jsem zvlášť po prodělaném průjmu byl hladový jako vlk a den před tím skoro nic nejedl. A navíc ten suchý chléb a pár keksů šlo stejně ihned ven. Je to jako hra „vyhoďte ho z těla ven“. Při přemýšlení o svém způsobu stravování jsem vymyslel nový výraz, a sice „BRUNCHINNER“, tedy složeninu brunch+dinner. Po jídle, oddychu a riskantním ešusu čaje z vody z jezírka následoval výlet k průvodcem opěvované ledové jeskyni.

Od začátku cesty jsem se takto nezasmál. A smál jsem se od srdce a nahlas. Jeskyně je díra mezi kameny v suťovisku, kde je na dně hromádka firnu. Vrátili jsme se do tábora, já si vzal íbíčka (boty na lezení) a šel si zkusit zabouldrovat. Viděl jsem před tím poblíž pár vhodně vypadajících šutrů. Nebylo to nic moc, ale trochu jsem se protáhl. Když si tak sedím na vrcholu jednoho z nich a kouřím, vynořil se na cestě (do kráteru lze od Tatvanu i od Serinbayiru vjet autem) ze zatáčky chlápek s flintou přes jedno a kalašnikovem přes druhé rameno. Když uslyšel blížící se dolmuš, střelhbitě se ukryl v křoviskách u cesty a když mikrobus přejel, tak se za ním rozběhl. Trochu mě uklidnilo, že po mě nestřílel a mé zamávání opětoval.

Pár postřehů z Turecka pod čarou: a) nemají čínské nudlovky, b) nechápu, jak chtějí do EU, když tady na východě se každý druhý chlápek producíruje s kalašnikovem přes rameno a c) odhaduje se, že Nemrut měl před erupcí 4.500 m n. m.

1 Později se ukáže, že přizpůsobit se místním zvyklostem je skutečně třeba, avšak asijský způsob, o kterém mnoho lidí tvrdí, že je hygieničtější (evidentně nebyli na jiném záchodě než na tom se špricem), je hygieničtější, pouze pokud má člověk možnost umýt si ruce (hlavně tu levou) mýdlem. Ne nadarmo je tu striktně vymezena funkce levé a pravé ruky. Levou se utírá, pravou jí a dělá vše ostatní.