Článek
Luxus hotelu jsem si krásně užil, zejména jsem se výborně vyspal, což jsem potřeboval jako sůl. Vstal jsem v 9, šel si dát indonéskou snídani, což je na můj stávající standard spíše oběd: rýže, zelenina vařená, hovězí s omáčkou, křupky, ovocný salát, 3× káva, studená voda. Vše formou bufetu, takže jsem se rozhodně nežinýroval.
Po snídani sprška (z mandi z kyblíku) a pak čtení, ze kterého mě vyrušilo děvče, které jsem viděl na snídani. Někdo zaklepal na dveře, otevřel jsem, byla to ona a když mě viděla, hrozně se omlouvala a šla pryč. Za chvíli opět klepání a zase ona. Ale tentokrát se mi na férovku nanominovala do pokoje a že si chce jako povídat. Mělo to však malou vadu. Uměla anglicky asi 4 slova. Když jsme vyčerpali všechny kombinace těchto 4 slov, tedy možnosti navázání komunikace, nastalo trapné ticho a mně nezbylo než se děvčete nějak zbavit. Zaprvé jsem měl pocit, že má nějaký problém a za druhé jsem měl na paměti, že jsem v muslimské zemi a vůbec se mi nelíbilo, že jsem sám na pokoji s cizí dívkou. Můj 1. pokus ji vypoklonkovat: „sorry, I’ve got some reading to finish“, zjevně nepochopila nebo nechtěla pochopit a seděla dál a hleděla na mně v jakémsi očekávání. Minimálně jsem z jejího pohledu měl pocit nějakého očekávání. Nastalo tedy 2. kolo trapného ticha, které jsem pak již ukončil razantněji. Ukázal jsem jí dveře s tím, že musím balit a jet. Omluvila se a šla. Zvláštní. Ještě nyní při přepisování deníku s velkým odstupem cítím, že něco měla na srdci, ale nemožností komunikace to bohužel zůstalo tajemstvím.
Oáza v kráteru sopky Bromo
V recepci mi recepční vrátila sebevědomí, když mi po včerejším šoku s Marxem „polichotila“ Usámou. Taky byla legrační. Strašně tajnosnubně se zeptala, zda se mě může na něco zeptat, a když jsem svolil, ještě spiklenečtěji se zeptala, jestli jsem hipísák. Fakt legra. No a pak řekla, že vypadám jako Usáma.
Šel jsem na autobusák, kde již čekal minibus do Cemoro Lawangu s tím, že pojede, až bude plný, což trvalo 2a ½ hodiny. Knížka (LeCaré: The looking Glass War) a zjišťování busu do Denpasaru mi čekání naštěstí ukrátily.
Celkem nový, což zde znamená i luxusní minibus nás dovezl cca do ½ cesty, kde se přesedalo do jiného, starého, totálně narvaného a s tím nejmenším prostorem na nohy, co jsem kdy jel. Těně před C.L. se navíc rozbil a oprava trvala tak ½ hoďky. Dovezl mě ale až přímo k Cemoro Indah hotelu, kde jsem se ulágroval v nejlevnější kuče za 25.000.
Již v Probolinggu se brutálně zatáhlo, přišla buřina a pršelo, dokud jsme nevjeli do mraků. V duchu jsem se rozloučil s tím, že Gunung Bromo uvidím a o to jsem byl překvapenější, když jsem planinu uvnitř obrovského kráteru s horou a pravým aktivním kráterem po příjezdu spatřil.
Vnitřní čoudící kráter sopky Bromo
Přebalil jsem báglík a hned vyrazil na průzkum. Sestoupil jsem do vnějšího velkého kráteru, nenechal se odradit deštěm, který se opět spustil, a přes planinu zamířil k „malému“ vnitřnímu čoudícímu kráteru, na jehož okraj jsem vylezl po zelených! schodech. Otevřel se mi nádherný pohled dovnitř. Paráda. Celý kráter jsem obešel po mnohdy se pod nohama bortící stezičce a fotil jako zběsilý. Zajímavý byl také dutý zvuk při chůzi. Prostě nádhera. Zvlášť na to, jak bylo hnusně. Poděkoval jsem sopce a vesele sestoupil skoro celé schody, když jsem si všiml, že obloha na západě zrudla do krvava. Okamžitě jsem se otočil, vyběhl schody po druhé (málem jsem se zalkl) a dal 2. kolo zběsilého focení západu slunce. Na display fotky vypadají hrozně, zcela bez ďábelských efektů západu mezi neuvěřitelnými formacemi mraků. Snad budou na počítači lepší. Když jsem se nabažil (byl jsem na celém kráteru úplně sám) vydal jsem se zpět a do hotelu došel za úplné tmy. Čelovku jsem ale statečně nevyndal (protože jsem línej). Cestou po planině mě minula skupinka zahalených místňáků na koních. Vypadali jako banditi. Naštěstí jen vypadali.
Západ fantastický, fotka špatná.
Dal jsem si úplně ledovou kyblíkovou koupel, která byla super, neb jsem byl rozehřátý z výšlapu zpět na okraj vnějšího kráteru, na kterém je hotel. K večeři opečené brambory s kuřetem, snad nejlepší jídlo, které jsem dosud v Indonésii měl.
Báječná je též temperatura. Mám fleecovku a piju horký! čaj. Na rovníku! (Skoro.) Teplotní změna, kterou jsem absolvoval za cca 2 hodiny cesty, je fakt velká. Z cca 35 °C dole ve stínu na cca 15 °C na kráteru.
Je zvláštní, jak mi kopce okolo neuvěřitelně osvěžily mysl. Cestou sem jsem v těch mracích, zmáčklý vzadu v mikrobusu mezi domorodci měl opět chuť se otočit a jet ihned pryč na Bali. Něco podobného jako v Indii cestou do Garhwalu. Opět se však potvrdilo, že se vyplatí útrapy cestování skousnout a nevyměknout.
Pozn. Gunung Bromo – 2.329 m n m.; Gunung Semeru – 3.676 m n m.
