Článek
Pár postřehů na začátek, než je zapomenu:
a) zatím nejlepší věc, kterou jsem si s sebou vzal, je camelbag s hadičkou.
b) sotva jsem si na Turecko zvykl (peníze, lidi, jídlo), už mastím do další země, kde to začne nanovo. Je to veselé i smutné zároveň. Člověk se jednak napůl těší do nové země a je na ní zvědavý a napůl má obavy z něčeho nového, na co ještě není zvyklý. Druhak nerad opouští to, na si již jakž takž přivykl.
Ráno vyspávám, co to dá, pak obligátní čajík (vyspal jsem se asi nejlépe od odjezdu, zvlášť po Serinbayiru, kde se spalo nějak divně), snídaně (chleba, nutela a keksy) a hurá do města (7 km) na Internet naládovat fotky, zjistit dolmuš na hranice a kurs turecké liry a iránského rielu. Budu totiž muset směnit větší obnos tureckých lir tak, abych pokud možno v Iránu vydržel bez nutnosti měnění peněz, protože bankomaty sice v Íránu jsou, ale jen na íránské platební karty.
Palác Isak Pasa Sariya, východ Turecka
Místo odjezdu dolmušů jsem našel snadno, jezdí stylem až se naplní, jedou. Chlápek z dolšumové kanceláře mi nabídl kurs 2 mil TLR = 10.000,- IR. Nic moc. A to mi to dalo práce, než jsem si spočítal, kolik IR dostanu za 1,5 milionu TLR, tedy za dolar. Musel jsem velmi pracně oprašovat trojčlenku, resp. se ji spíše naučit znovu. Ze včerejška jsem totiž od Angličanů, které jsem potkal při zastávce autobusu, věděl, že kurs je 8.400,- IR/USD a odpoledne mi Saim tvrdil, že že to je 8.000 za dolar a že je lepší měnit na íránské straně. Tak uvidím, co s tím udělám.
V polovině internetových kaváren ve městě neměli spojení, a tak jsem byl rád, že jsem jednu fungující nakonec našel. O fotkách nemohla být ani řeč, byl jsem rád, že jsem vyřídil poštu a napsal něco na web.
Následoval gáblík (skopový kebab, jak jinak), nákup a cesta zpět, kde se mi povedla pěkná fotka plechovky od Efes Pils s Araratem. Bohužel jsem kvůli ní spadl do docela hluboké škarpy, když jsem se snažil plechovku i kopec dostat do záběru.
Efes Pilsen s Araratem v pozadí - fotografie pro kamarády, milovníky piva
Cestou do kempu mě minul bouzek na Harleyi s rakouskou značkou, ze kterého se později v kempu vyklubal Herbert, ozaistný motorkář, který jede do Iránu, který chce celý za měsíc projet. Je to fakt asi docela tvrďák, protože sem, na turecko-iránské hranice dojel z Rakouska za 5 dní. Nejdelší štreku si dal 2. den, kdy ujel v kuse 1.100 km ze Záhřebu do Edirne! Až budu velký, taky si dám nějaký trip na motorce. Herbert byl fakt sympaťák. Stěžoval si na dnešní víkendové harleyáře, kteří si motorkou mastí triko, místo aby byli skutečnými harleyáři duší i tělem. Navíc se mnou večer dopil svou láhev ouza, neb platí přísný zákaz dovozu jakéhokoliv chlastu do Íránu.
V kempu jsem vyložil nákup a plynule pokračoval prohlédnout si Isak Pasa Sariya, palác, který pro svou milou vybudoval zblblý chlap. Vlastní areál zase takový zázrak není, jak o něm všichni básní, fantastické je však umístění paláce s výhledem na údolí.
Dále čajík a pozorování západu slunce s výhledem na Ararat z nedalekého kopečku. A další čajík, tentokrát již tzv. třeťák, neb mi došel a chtěl jsem dopálit benzín. A toť pro dnešek asi vše. Zase jsem pořádně nemohl usnout. Je to divné.
