Článek
Časový posun o 1:30 h. Zvláštní.
Začnu obecným postřehem o cestovatelském kolotoči smíšených pocitů, stresu a uvolnění, stesku a pohody, zklamání a očekávání. Když člověk přejíždí z jednoho místa na druhé, tak z jedné třetiny nerad opouští to, co již zná (jak jsem nakonec psal včera), z jedné třetiny se těší, resp. je zvědav na nové místo a z jedné třetiny se bojí toho, co ho tam čeká. A nikdy samozřejmě není nic tak, jak má (což většinou znamená tak, jak se píše v průvodci), a tak se člověk na pomyslné horské dráze amplitudy pocitů propadá do stresu. Pak se problém vyřeší nebo se s danou situací smíří a tím zase stoupá doba „roadosti“ či pohody. Relativní. (Ha, překlepem jsem vytvořil krásné nové beatnické slovíčko: ROADOST = radost z cestování.) A stresová amplituda samozřejmě umocňuje stesk po domově a bližních svých. To vše však neodmyslitelně k vandrování patří a v podstatě nejde eliminovat. Možná platinovou American Express, ale to pak už není žádné vandrování.
K mému zděšení je Írán buď dvakrát dražší než podle průvodce Lonely Planet (LP), anebo mě doposud všichni okrádali. Moje očekávání od Íránu jsou tím pádem trochu zkalená. Třeba se to napraví zítra a prodlouží mi vízum.
Ale hezky popořádku. Ráno brzy vstávačka, sbalit, rozloučit se s Izraelci a Herbertem a hurá dolů do Dogubayazitu na mikrobus na hranice. Přesně jak jsem čekal, z Isak Pasi žádné dolmušy do města nejezdily, takže jsem si musel těch 7 km hezky odšlapat i s tou sviní (pro neznalé jde o horolezecký výraz pro tahací a potažmo pak jakýkoliv těžký batoh) na zádech. Ta také zabránila tomu, aby mě Herbert vzal na motorce na hranice. Svině. Mám pocit, že těžkne a zvětšuje se. Cestou jsem stále čekal na bublání Harleye, abych si Herberta mohl vyfotit, ale bohužel mě míjel u tankové základny, kde platil přísný zákaz fotografování. Docela mě to mrzelo, protože to byl krásný motiv. Tanky pod Araratem.
Ve městě mě odchytl vekslák a stálo to neuvěřitelného handrkování (ukázalo se totiž, že anglicky umí jen „excuse me“ a „that’s business“), než jsme se dostali na kurz, který mi včera nabídl chlápek z kanceláře dolmušů jezdících na hranice. Vůbec, budu se muset zlepšit v počtech, protože počítání byla skutečně tragédie. Trojčlenka „za 2 mil TLR dostanu 10.000,- IR, kolik IR dostanu za 1,5 mil TLR, tedy za dolar, mi dala skutečně zabrat. Nakonec jsem vyměnil 40 mil za 200.000 s tím, že zbytek (80 mil) vyměním až za hranicemi.
Dolmuš byl již přistaven a poloplný, což slibovalo brzký odjezd, který se také po chvíli uskutečnil. Napočítal jsem rekord. V jednom okamžiku jelo v úplně normálním Fordu Transit pro 13 lidí 23 dospělých pasažérů a 3 děti.
Překročení hranic proběhlo bez nejmenšího problému kromě chvilky „uvěznění“ v cca 70cm mezeře mezi Tureckou a Íránskou branou. Ale takto to na tamních hranicích evidentně chodí. Lidi odbavené na turecké straně pustí do uvedeného prostoru mezi oběma branami, zamknou a pak se čeká až Íránci odemknou svou bránu a pustí „uvězněnce“ k odbavení na íránské straně.
Po přechodu hranic, kde jsem „předjel“ Herberta, kterého zdrželo vyřizování karnetu a další papírování ohledně jeho Harleye, následovalo shared taxi, neboli společné tágo, za 2.500,- IR (LP tvrdila 500) do Bazargánu, kde začalo nové kolo handrkování o taxi do Maku (z 10.000 jsem to usmlouval na 5.000, LP tvrdí 1.000), odkud teprve jezdí autobus do Tabrízu. Taxikář řídil tak, že jsem se bál.
V Maku jel autobus hned, ale cena mě opět zaskočila. Místo LP inzerovaných 5.100 stála jízdenka 10.500,- IR. Cestou jsem podřimoval a když ne, pozoroval vyprahlou okolní sopečnou pustinu. Jediným zpestřením byl známý zvuk Herbertovy motorky, když nás cestou předjížděl (opět jsem mu záviděl) a zcela nečekaný liják v poušti! Opět se asi potvrzuje, že veškerý déšť při našich lezeckých výletech skutečně způsobuji já.
V Tabrízu mě z autobusu zase vykopli jinde, než na autobusáku, a hned se na mě vrhla smečka taxíkářů a že do hotelu Mashad prý za 10.000,- IR. Tak jsem se jim vysmál a jel skutečným tágem (tamti byli černí) za 5.000. Byl docela provoz, který jsem nějak v Íránu nečekal.
V hotelu mi vyrazili dech hned třikrát. Jednak cenou 30.000,- IR místo LP inzerovaných 12.000,-, jednak tím, že sprcha je za extra 5.000,- IR a jednak informací, že víza neprodlužují jindy, než těsně před jejich vypršením, což není můj případ. Zkusím a uvidím. Jak si ale mám naplánovat cestu, když nevím, jak dlouho budu smět v Íránu zůstat, aniž bych chtěl riskovat překročení platnosti?
Šel jsem se do města najíst a porozhlédnout a ihned jsem byl „odchycen“ dvěma studentíky, kteří si chvíli se mnou procvičovali angličtinu. Byli fajn. Jejich angličtina již tolik ne. Opět jde o papouškování několika nacvičených vět, aniž by rozuměli odpovědím. U ruiny brány se k nim přidal velmi dobře anglicky (s britským přízvukem) mluvící kolega překladatel a učitel, který na mě sázel otázky typu co si myslím o Iráku, válce tam, Američanech, atd. jako v nějaké televizní soutěži. Tenhle chlapík si byl své kvalitní angličtiny dobře vědom a spíše než aby si ji procvičil, se chtěl blýsknout. Navíc se evidentně velmi rád poslouchal.
Jediná fotografie z Tabrízu - práce na opravě pamětihodností (jiná není, neb vyřizování víza mě vyřídilo natolik, že jsem již žádné další nepořídil)
Když mě hoši opustili, čemuž jsem lehce napomohl fingovaným odchodem do hotelu, prohlédl jsem si „nejlepší“ 3km bazar, který se pyšní tím, že ho navštívil již Marco Polo. Byl fakt hustej a rozšoupl jsem se tam. Koupil jsem si deodorant, protože jsem se již nemohl cítit a styděl se za sebe, cigára a oříšky.
Chvíli jsem ještě pozoroval provoz na rušné křižovatce a nemohl pochopit, jak Íránci nemohli jako národ (tedy asi lépe Peršané) nevymřít v důsledku dopravních nehod. Jezdí absolutně o chlup. V hotelu jsem si ještě osvěžil ruštinu s kupcem z nedalekého Ázerbájdžánu a před spaním poslal další průjem do díry mezi dvěma šlapáky.
Zase dramaticky prší! A to jsem si před spaním chtěl na dvoře dát cigáro. Ne že bych nemohl kouřit na pokoji, ale nechci si tu kůču maličkou zasmradit.
