Článek
Opět jsem nemohl usnout. Už je to na palici. Naštěstí to na mně přes den nezanechává žádné následky, takže je to vopruz jen večer, když prostě nemohu usnout a spát.
Ráno vstávám kolem 9, dávám vajíčka s toustíkem v Madině, peru smradlavý salwar kameez, spoďáry a fusky (už při praní ve Skardu mě překvapilo, že prášek na praní skutečně funguje), jdu se popajdat po městě, kde si dávám v afghánské jídelně rýži se špenátem a čápátí za krásných 35 rupek. Pak si jdu zdřímnout a posléze konverzuji s Norem, který sem dojel na kole z Norska a pokračuje dále přes Indii, Nepál, Tibet dolů na jih do Singapuru. Trochu mě vyděsil s Čínou (jel z Íránu přes Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán), jak je tam draho a jak jsou tam divní lidé, ale mé obavy večer rozptýlil německý pár, který to tak zle neviděl, a tak draho by tam ani snad být nemuselo. Hrozně záleží na tom, jak k cestování člověk přistupuje. Když peníze neřeší, vychází ho to draho, když se snaží, dokáže vyjít za mnohem méně.
Nedáte si se mnou? Je to moc dobré.
Zítra zase nevyrazím, neboť dnes v Gilgitu spadl server, tudíž v celém městě není připojení na net a bude až zítra, a jelikož se nějak potřebuji domluvit s kamarádem Václavem na jeho příjezdu, počkám ještě zítra. Alespoň se mi v klidu mohou hojit puchýře. S Václavem máme v plánu vylézt na nějaký nezpoplatněný kopec, vše však bude záležet na tom, jaké vybavení by se Vaškovi podařilo mně sem kromě svého přivézt. Plán se nakonec neuskuteční a já budu zatím i nadále vandrovat sám.
Je kouzelné, jak každá negativní věc, ať již závažná nebo maličkost (počasí, zdravotní stav, složitost spojení atd. atd.), působí línému a nerozhodnému člověku radost tím, jak mu rozhodování usnadňuje buď ve prospěch pohodlnější varianty nebo ve prospěch úplně nejpohodlnějšího scénáře, a sice kopnout celou věc na chvíli pod koberec.
