Článek
Ráno vstávám na poměry brzy, v 6.30, a libuji si, jak brzy vyrazím, ale u snídaně, resp. u čaje se zapovídávám se starším kanadským párem a anglina mi krásně odsejpá, tak toho využívám. Pozorují v Nepálu ptáky a bereme to přes maoisty (říkají mi úplně čerstvou novinu, že z Pokhary do KTM nejezdí busy, neboť na jediné silnici došlo k těžkým bojům, a z novin se večer dozvídám, že na vojenský náklaďák nastražili minu a pak po sobě cca hodinu stříleli), hokej až po Havla.
„Takový schody do nebe, postavit chtěl bych pro tebe.“ Slova této písně by mohla být pro trek do základního tábora Annapurny mottem, neb po nich vede velká část cesty.
I přes zapovídání se mi daří vyrazit celkem brzy v 7.40 a mastím přes New Bridge až do Landruku, kde snídám v lodgi jako cestou tam. V Tolce dávám u báby marihuanářky čaj a pak stoupám krpálem do Deurali a pak už je klesám přes Dhmapus brutálními schody do Phedi, kde se mi vnucují taxikáři, které razantně omítám a jdu si dát kolu, kterou též musím usmlouvávat ze 30 na 20.
Nemám ani dopito, když přijíždí bus a že do Pokhary za 50. Nelíbí se mi to a zkouším 30, ale prý ne, a tak nasedám, neb bus je to menší a působí turisticky. Než platím, ptám se nastoupivších pasažérů, kolik to stojí z Phedi do Pokhary a dozvídám se, že 20. Platím padesátkou v momentě, když bus zastavuje a konduktér s mou pajdou vyskakuje z busu dříve, než si stačím říct o peníze nazpět. Odchytávám ho venku a žádám vých 30 Rs nazpět, ale dělá blbého, zrovna tak jako „tlumočník“, který s 50,- Rs přišel. Jsem neodbytný a neodrazuje mě ani jejich přiblblý smích, o kterém nevím, zda indikuje jejich špatné svědomí a rozpaky nebo to, že mají pravdu a mimo mísu jsem já. Pořád do nich ale šiju, až tlumočník začíná měnit argumenty jako nejdřív že tourist police, pak se hájí tím, že jsem kývnul na 50,- Rs, ale nakonec mi konduktér solí zpět 20,- Rs, což nechápu, ale beru je a oběma dávám výchovnou lekci ať už to nikdy nedělají. Jejich obranná reakce mě šokuje. Argumentují tím, že to tak dělají všichni Nepali people a že je to normální. Prostě se hájí tím, že obírat bledé tváře je úplně normální.
Loučím se s dolinou řeky Modi Khola.
Bus končí na okraji Pokhary, a tak musím ještě kus MHD. A zase tou zkoušejí, potvory. Jeden nahaněč mi tvrdí, že na Prithwi Chowk je Nepali price 10,- Rs a nahání mě do busu, který otáčí směrem, okud jsme přijeli. Nastupuji do jiného, který mě pak přes celou Pokharu veze za 7,- Rs na Prithwi Chowk, odkud pokračuji pěšky do Lakeside.
Před Diamond GH stojí pikolík, který mě minule odlapil a vede mě přes ulici do druhého GH s tím, že Diamond je plný a že tento GH spadá též pod jejich management. Pokoj je horší, ale ujde a já hlupák se spokojuji pouze se slibem horké vody a tak se za chvíli sprchuji ve studené vodě. Navíc je GH plný nějakých dětí, které dělají neskutečný binec.
Jdu na steak, který opět nezklamal (před tím jsem ještě obešel několik hospod, ale co do poměru cena/kvalita se Stekhousu nic nevyrovná), a poté do pekárny na croissant a ananasové lassi.
Je libo „čajnís“ přímo z Budhovy pekárny? Jaký paradox.
V kanceláři ACAP a jedné cestovce se ptám na busy do KTM a svorně tvrdí, že pozítří by už měly jezdit, což by pro mě bylo akorát. Též zjišťuji, kde je Mountain Museum a v sámošce kupuji mňaminy na munchies.
Smradi v hotelu stále dělají neuvěřitelný binec, takže jdu na chvíli ven shánět jiné bydlení. Nacházím hotel s opravdu teplou vodou za 150,- tam zase vyhrává na plný pecky nějaká místní muzika. Uvědomuji si, že stejně již na stěhování nemám sílu a tak zůstávám a jdu ubalit.
