Cesta do Asie, 20 let poté – 18. 6. 2004, Šíráz, Írán

Pár postřehů na začátek. Íránci jsou hrozně vychrtlí. Holky když chtějí, tak se umějí do čádorů a šátků docela obléci. Některým to pak skutečně sluší. Toto je patrné zejména v „pokrokových“ městech Isfahánu a zejména Šírázu. Starší ženy naopak, když mě vidí, tak si tvář zahalí ještě více a tváří se, jako bych byl satan. Je tu vedro. 35 °C v pokoji.

Ráno ve 4.30 začíná již z Tatvanu známý scénář. Vykydávají mě na křižovatce u Persepolis. Tentokrát však na mou vlastní žádost. Na otázku, kudy k troskám města, ukazují kamsi do tmy, a tak házím krysu (pro neznalé: po „svini“ další horolezecké označení pro těžký batoh) na záda a vydávám se indikovaným směrem. První cedule ukazuje Persepolis, ale na další křižovatce už žádná není, tak se vydávám směrem, který mi radí cit. Potkávám benzínovou pumpu, kde mi chlapík potvrzuje, že jdu správně. Začíná svítat a já hledám místo, kde bych si mohl na chvíli zdřímnout před tím, než v 7.30 památku otevřou. Uchyluji se na první rovný plácek ve skalnatém úbočí kaňonu a zalehám jen tak na karimatku, aniž bych tahal ven spacák, jelikož místo mi nepřijde zrovna ideální, a já chci být jakž takž mobilní. Za chvíli přijíždí na dno kaňonu pode mě auto, vystupují 3 divní chlápci a mizí směrem ke mně. Mám docela strach a nevím, zda se schovávat (s mou bagáží by to byl stejně problém), nebo dělat mrtvého brouka. Když dorážejí blíž, slušně zdravím asalám alejkum a oni také a jsou v pohodě. Zachrupávám dál a přemýšlím, co jdou v 5.30 hledat do pustého skalnatého kaňonu. Za chvíli se ukazuje, že jsem si k rannímu dospání vybral docela frekventované místo, když se to najednou všude začne hemžit po skaliskách popolejzajícími rodinkami a skupinami turistů. Inu pátek, Íránci mají svátek. Toť jediné vysvětlení. Balím a jím druhé čapátí, právě když se vracejí ti první tři chlapíci. Probíhá obligátní výměna informací typu, odkud jsem a tak, a já poté sestupuji z kaňonu a po silničce pokračuji k Persepolis.

Je to paráda, když se za zatáčkou otevře pohled na vzdálené zbytky vysokých sloupů, trčící k nebi jako komíny. K mému velkému překvapení nečiní vstupné 50.000,-, ale jen 30, a tak si nechávám v pokladně bágl a s radostí se vrhám do prohlídky památky. Je super, že jsem na místě takto brzy, těsně po otevírací hodině, protože mám celou tu krásu skoro sám pro sebe a není takové vedro. Když pak člověk vidí shora ta parkoviště okolo trosek, která je jistě plochou předčí, ocení to dvojnásob.

Kolem 10.00 však idylka končí, najíždějí autobusy a temperatura šplhá nahoru. Vyklízím tedy pole a jedu nadvakrát taxíkem do Šírázu. Opět to na mě zkoušeli. Sdílené taxi stojí běžně 3.000,- IR (tzv. bargáž taxi – klíčové slovo, pokud chce člověk cestovat levně) a po mě chtěli 20.000!

V Šírázu kupuji na autobusáku lístek do Zahedánu (17 hod, 65.000,- IR) a pak tágem do hotelu. A v hotelu zase darda. V LP píší 13.500 za jednolůžkový pokoj, tak jsem očekával něco kolem 30.000. To tak! Nepříjemný recepční si řekl o 60.000!!! Zkoušel jsem smlouvat, ale ani náhodou. Byl jsem už tak unavený, že jsem nakonec po prohlídce hezkého čtyřlůžáku s terasou a tvrdými postelemi na cenu přistoupil.

Ihned jsem vyběhl něco sníst a pak do hotelu SPRCHÁ, CHACHACHÁ, a praní oblečení na těle (taková finta, vlastně sprcha v oblečení). Následoval šlofík, konsolidace a pak ven na internet. Podařilo se mi snad poslat i fotky. Před cyber café mě odchytl 19letý mladík, takový frája, a odvedl mě ke kapli (shrine) (v mešitě se modlí, ve shrine promlouvá k bohu), kam mě chtěl propašovat navzdory zákazu vstupu nemuslimů. Včas jsem z toho vycouval bez průšvihu. Měl jsem pocit, že vstupem bych si na jeden pěkný zadělal. I tento velmi sebevědomý mladík chce emigrovat. Do Švýcarska, bláhovec. A není ochoten z něj slevit. Velmi zvláštní. Trochy pyšný hoch. Vůbec, téměř každý, s kým v Íránu mluvím, chce emigrovat. V hotelu pak večer potkávám mladého Němce na cestě zpět do Evropy, který mi dává pár rad do Pákistánu a Indie.