Článek
Asi 2 hodiny jsem čekal na autobus do Uttarkashi a byla to tak strašná rachotina, že mám opět fest bobky a další cestovatelskou krizi.
Stojíme teď na nějaké křižovatce a čekáme, až se otevře silnice do Uttarkashi, která je momentálně zavřená kvůli stavbě přehrady. Nabízí se zde i transport zpět do Rishikeshe a já bych se nejraději sbalil a jel zpátky a někam k moři. Prostě k moři se mi chce nějak čím dál tím víc. Ale ty kopečky předhůří Himálaje jsou nádherné. Naprosto zelené, zarostlé tropickou vegetací, terasovitá políčka, koloniální hill stations, prostě lahoda pro oko. Dnes se potvrdila i ta včerejší opice, neb jsem jich za Haridwarem viděl celou tlupu.
Tohle je ještě luxusní interiér…
Tak přeci jen jsem živ a zdráv (a zhulen) v Uttarkashi. Ale dalo to práce. Silnice se skutečně otevřela v 17.00, jak se hlásilo, a spousta nashromážděných vozidel a lidí se dala do pohybu. S tím strachem při jízdě je to hrozné, ale když jsme vyjeli, nebál jsem se, i když jel řidič jako blázen, a pak jsem se začal bát, no prostě blázinec.
...zde již přituhuje. Snímek snad ilustruje, že strach byl namístě.
Naší rachotině přestala fungovat světla, ale naštěstí jela za námi další rachotina asi stejné nebo spřízněné společnosti, kam jsme se nasáčkovali a pokračovali v cestě. Ve 20:00 jsme dorazili do Uttarkashi i s Matthiasem ze Stuttgartu, se kterým jsem se dal dohromady při čekání na uvolnění silnice a se kterým jsme si vzali pokoj v nějakém noname GH za 50,- na hlavu. Šli jsme se spolu i najíst a dali špeka. Je nějakej strašně zpomalující.
