Článek
V 5.30 se mi vstát nepovedlo, ale za deset šest již ano. Rychle balím a valím na autobusák ještě potemnělou Pokharou. Překvapuje mě, že u okénka s lístky není vzhledem k několikadenní výluce v autobusové dopravě mezi Pokharou a KTM díky bojům mezi maoisty a královským vojskem žádný nával a bez problémů dostávám lístek na bus v 7.15, tedy za 15 min. Prostě to krásně vyšlo.
Za brzké vstávání je mi odměnou výhled na panorama masivu Annapuren, kterým je Pokhara proslulá. Jsou sice dost zahalené v oparu, takž e nejdou ani fotit, ale za pohled moc stojí a oči nemohu odtrhnout, dokud mi v okénku nezmizí.
Cesta rozhodně není ničím výjímečná až na trosky vjenského náklaďáku, který maoisté vyhodili do vzduchu, a relativně dobře utíká, neb většinu času spím.
Před KTM je však ukrutná fronta před vojenskou kontrolou a za ní bohužel brutální zácpa až na křižovatku s ring road, což dohromady obnáší 2 a ½ hodiny zpoždění, takže dorážíme až za tmy. Mé obavy, že ve tmě nepoznám, kde vystoupit na nejkratší cestu do Thamelu se nenaplňují, křižovatku poznávám a bez problému docházím do Thamel GH. Má 108 je bohužel plná, a tak musím vzít za vděk ještě hnusnější 105, kde navíc nefunguje odpad. Zkouším slevu a pikolík jako že jo, tak jsem zvědav.
Okamžitě odcházím nasytit svůj prázdný žaludek Nepali burgerem do Steakhousu, odkud se jdu nahlásit dom na net (začal jsem chodit dál na levnější směrem k Durbar Sq.). Cestou zpět si kupuji náramek, který mi fakt padl do oka za 35, ve Weizen Bakery dortíky a v sámošce křupky a Pepsi a tím pádem mi již nic nebrání jít se do GH usalašit a ubalit.
