Cesta do Asie, 20 let poté – 20. 6. 2004, Kvéta, Pákistán

Tak na konzulátu se mnou vyběhli natotata. Sice slušně, ale to mi není nic platné. Podle nich mám platné vízum, a pokud jej budu chtít prodloužit nebo si nechat udělit další vstup, udělají to na imigračním v Islámábádu. To jsem tedy zvědav. Už je tam vidím. „Á, pan Holub, a kolikpak vstupů byste si tak představoval?“

Pákistánský konzulát v Zahedánu je v denním světle zcela něco jiného než pod rouškou tmy, kdy budil přísně střežené zařízení. Zchátralé a podivné stavby se nacházejí uprostřed obrovského, odpadky posetého prašného prostranství, kam vchod vede masivní železnou bránou ve zděných sloupcích, avšak za rohem, cca 10 m vedle není plot vůbec žádný. Konzulát stráží 4 pákistánští vojáci, kteří na „dvorku“ mají hliněnou boudičku s rákosovou střechou, spí, kadí a močí na zemi hned vedle, a čaj a jídlo si vaří na ohništi. Fakt síla. Ale dali mi čaj, já jim cigára a vůbec byli fajn.

Jdu pěšky s nepořízenou na kruhový objezd, odkud odjíždějí taxíky na pákistánsko-íránské hranice. Potkávám několik žen, které nejen, že se více zahalí, když mě vidí, ale riskují své životy přecházením čtyřproudé komunikace, aby mě nemusely na chodníku minout. Nechápu to. Proč to nedělají před místními a jen před „bělochy“?

Na kruhovém objezdu se na mě vrhá spousta řidičů a chtějí za odvoz na hranice nehorázné částky jako 100.000,- IR. Naštěstí od Němce ze Shírázu vím, že shared taxi stojí 30.000,-. Tak jeden řidič jakoby na částku 30.000 přistupuje, ale že nejsou další pasažéři. Vím, že nesmím dát batoh k němu do kufru, protože tak bych se ocitl zcela v moci daného řidiče. Dobře, že tak, protože opodál stojí pár pick-upů, z nichž mě jeden za 30.000 bere, dokonce do kabiny, takže z jízdy na korbě nic nebude, i když ji mám tak rád. Ale je to dobře, protože bezprostředně za Zahedánem začíná Balúčistánská poušť a na hranice je to téměř 100 km.

Na první kontrole ještě před vlastním hraničním přechodem nepříjemný voják něco držkuje nad mým pasem a řidičovi na chvilku zabavuje nějakou průkazku, ale nakonec nás pouští dále. Přechod hranic probíhá bez problémů, za nimi měním v nekřesťanském kurzu riely za rupie (správně, bráno přes kurz dolaru, za 160.000 rielů dostat 1.400 rupek, stěží však usmlouvávám 850 rupek za 150.000 rielů. Sedím v jakési pohraniční čajovně, kde mi jeden velmi solidně anglicky hovořící Pákistánec z Gilgitu doporučuje kamarádův guesthouse, a vůbec se s ním dobře povídá.

Změna mezi Íránem a Pákistánem je brutální. Autobus je brutus humus, a já tak začínám chápat, proč mi prodavač lístků vehementně vnucoval lístek na mikrobus a ne na bus pro místní. Ale 200 rupií cenový rozdíl a příjezd v ranních hodinách jsou jasnými devizami autobusu. Ačkoliv odjezd je plánován až na 14.00, autobus odjíždí od hranic již ve 12.45. Staví však v „centru“ Taftanu, což je díra, běs a bída. Zde se naplno potvrzuje hláška z LP, že „Middle East gives abruptly away to the subcontinent“. Profukující silný pouštní vítr víří mraky prachu a odpadků. V tom všem bordelu a vedru (41 °C ve stínu) se větrem probíjejí shrbení, zanedbaní a v hadrech zahalení chlapi, osli, psi a kozy. Hliněné baráky s dírami místo oken a vůkol všude poušť lemovaná ostře řezanými horami. Totální pustina. Jedinou barvou jsou nejrůznější odstíny hnědé.

Během čekání se seznamuji s košatou spolucestující, ze které se vyklubává učitelka turkmenštiny z Turkmenistánu, a tak konverzujeme „pa růski“. Nikdy by mě podobně jako v Íránu nenapadlo, že prvním jazykem, kterým budu hovořit v Pákistánu, bude ruština. Dáma mi později v autobuse dává domácí turkmenský chléb, který je strašně suchý a sytý, ale bodnul.

Čekání na odjezd v depresivním prostředí alespoň trochu zpestřuje sledování nakládání již tak přeplněného autobusu. Přijíždí k němu jeden pick-up za druhým, a chlápci dovnitř ládují spousty pytlů s neznámým obsahem, bedny, zavazadla a spoustu dalšího tovaru, jako např. krabice s práškem na praní. Po nastoupení vychází najevo, kam to všechno přišlo. Do uličky a mezi sedačky tak, že místo na nohy je zarovnáno do jedné roviny se sedačkou a celá zadní třetina autobusu je zarovnána až po strop. Je to dobře, jak se později ukazuje.

Autobus vyjíždí v 15.00 a strop autobusu se na výmolech dramaticky prohýbá a skřípe od dalšího neuvěřitelného množství nákladu nahoře (některé další busy vozí na střeše dokonce i šrot). Bus má lehce funkční klimatizaci, která je však bohatě vykompenzována chybějícími okny, takže 650kilometrová cesta pouští do Kvéty bude zcela neošizeným zážitkem. Jediným vzruchem na cestě, kdy lidé nastupují, vystupují, nakládají věci, aby je mohli vzápětí vyložit, je první policejní kontrola, kdy musím vystoupit a zapsat se do „knihy hostů“, neboť oficír ve službě mi tvrdí, že není „educated“, a tak že mě nemůže zapsat sám. Podle mě je línej. Chce ode mě koupit hodinky a já mu nemohu vysvětlit, že se jedná o dárek, který nemohu prodat. Naštěstí mě nechává jít, když už na něj pořvává polovina autobusu, a tak se může jet dál. V autobusu evidentně neplatí žádná pravidla, co se zasedacího pořádku týče, a tak se lidé různě přemisťují, posedávají, polehávají na pytlích a jinak si dělají pohodlí. Ke mně jsou vesměs milí a snaží se, abych měl pohodlí.

První zastávka co do hygieny, špíny, bordelu, způsobu „stolování“, atd. odsunuje doposud vedoucí Bolívii na 2. místo s velkou bodovou ztrátou na nového vedoucího závodníka, kterým se právě stal Pákistán.

Před hliněnými boudami jsou na zemi rozprostřeny špinavé lýkové koberce, na kterých jsou jako běhoun rozbaleny pásy igelitu, ze kterých se jí, takové ubrusy. Kadí se v poušti za hliněnými domky, které lemují „silnici“. Fakt síla. Ze všeho toho mě přepadá chandra. Parťák by se byl v tento okamžik panečku hodil. Po 10min. šlofíčku a lehké komunikaci (slovo komunikaci zde neužívám záměrně) s osazenstvem autobusu chandra mizí, a já naopak dostávám křídla a mám pocit, že bych takto mohl vandrovat klidně 2 roky. Prostě jsem se opět s naprosto cizím prostředím a hrůzostrašně vyhlížejícími lidmi smířil.

Již cena lístku do Kvéty ukazovala, že by ceny mohly odpovídat těm uvedeným v LP. A cena hotelu, kam po příjezdu dojíždím rikšou v 6.00 ráno, to jen potvrzuje. Super. Vypadá to, že v Pákistánu půjde rozpočet 10,- USD/den dodržet v pohodě.

Provedl jsem též konečný sčot Turecka a Íránu a vyšlo mi 15 a 10,- USD, což je mnohem lepší než jsem čekal. Dokonce jsem se už naučil dělit na papíře. Záměrně píši „naučil“, neboť jsem si na něj nevzpomněl, ale znovu si ho odvodil z jednoduchých příkladů. A před měněním v Íránu jsem se naučil dokonce i trojčlenku. Myslím, že jsem to již psal, ale jsem z toho stále tak nadšen, že to nemohu nenapsat znovu.

V pokoji, tedy cimřičce za 80,- rupií, mám dokonce i záchod a sprchu, resp. díru do země a nad ní sprchu. A strašně zasviněné umyvadlo. Z představy, že by mi do něj spadla pasta na zuby a já ji vylovil kartáčkem jako doma, se mi dělá fakt šoufl. Dávám sprchu a šlofíka, kterého jsem již potřeboval jako sůl. Nespal jsem již 60 hodin.