Článek
To jsou teda ale prázdniny. Venku se z nebe sypou kroupy se sněhem, je tam už úplně bílo, viditelnost cca 50 m a zima jako v Rusku.
Ještě mnohem větší kosa byla v noci a zase jsem toho moc nenaspal. Už se z toho asi zblázním. Ráno bylo nádherně, ale zima. Zamrzla mi voda v hadičce od vaku na vodu ve stanu, a tak vstávám, i když bych nejraději spokojeně chrněl.
Balím malý báglík (na velkou expedici), vodu, sušenky, meruňky a všechno oblečení, co mám, a vyrážím se podívat na kopec. Zima musela v noci být fakt slušná, neb je lehce zamrzlý i potok. Po zmrzlé hlíně a posléze sněhu se to krásně šlape a když začne svítit slunce, je to pohoda, ale příliš nehřeje. Tam, kde jsem si myslel, že je C1 je jen jeden stan, a tak pokračuji svižným tempem dál a závidím 5 lyžařům, kteří si to po zmrzlé krustě mastí dolů. Z C1 se vyklubává to, o čem jsem si myslel, že to je skupina skalisek či velkých bouldrů – byly to stany. Je jich tam fakt požehnaně ve 2 patrech. Na cestu dolů se akorát vydává další členka Michalovy partičky, a tak se zdravíme a vyměňujeme pár slov. Výška je cca 5.400 a já si v klidu pokuřuji bez jediného škytnutí! To samé i v 5.700, kde se rozhoduji své seznámení s horou ukončit, neboť přede mnou jde zástup mnoha ukrutně pomalých horolezců, které v hlubokém sněhu předbíhat nelze. Dlužno říci, že nesou asi pěkně těžké krysy. I když 2 Korejci to mastili hore i s krysama stejně rychle jako já bez krysy. Navíc v cca 5.800 začíná ledopád, a tak jsem si ho jen tak trochu prohlédl a nechtělo se mi do něj bez vercajku jen tak lézt.
Opět si připadám jako exot, protože se mezi těmi všemi hi-tech vybavenými, v neoprenových maskách zahalenými a ve výškových oblecích navlečenými horolezci z celého světa producíruji v jégrovkách a děravém kloboučku od Quicksilveru.1
Scházím zpět do C1, cestou zdravím pár supících ubožáků, kteří jsou buď naprostí hulváti, nebo jsou tak hotoví, že nemohou ani pozdravit.
V C1 mě zve na čaj starší Korejec z mamutí expedice (35 lidí (jen lezců, bez nosičů a dalších obsluhujících pikolíků) z univerzity v Soulu), který je moc příjemný a dává mi kafe s mlékem a cukrem. Kecáme asi ½ hodiny a dozvídám se například, že nosič z BC do C1 si bere 2 USD za kilo nákladu a z C1 do C2 10,-! To je ale zlodějna. Ale na druhou stranu, když jsou takovou cenu „gringoši“ za své pohodlí ochotni zaplatit…
Po příjemném sedánku mastím dál dolů v již měknoucím sněhu, ale ani goráčové kalhoty ani návleky nepotřebuji, protože jégrovky při sestupu na pohorkách krásně drží a zatím se příliš nebořím. Potkávám Veroniku, která se zase s batohem vleče nahoru. Rozhodla se to ještě jednou zkusit, dle jejích slov alespoň do 7.000.
Počasí se kazí a když dorážím za chvíli do BC, je už v podstatě zcela zkažené, i když ještě nic nepadá, a tak si mohu v klidu uvařit a najíst se. Ještě musím vymyslet, zda budu zítra panikařit a spěchat brzy ráno na bus do Kašgaru, nebo jestli to nechám náhodě a půjdu později na blind třeba něco stopnout. Asi uvidím podle počasí.
1 Trochu mi to připomíná naší partyzánštinu z Bolívie při cestě Jižní Amerikou v r. 1993, kdy se mi podařilo vyběhnout na Huyanu Nevadu de Potosí (6.088 m n. m.) ve zmijovce, BDUčkách (bavlněné US Army kapsáče z války ve Vietnamu) a doma ručně šité šusťákovce se „středověkými“ mačkami a cepínem z jakési půjčovny v La Paz, a to za tři dny včetně cesty busem pod kopec a zpět stopem do La Paz. Cítil jsem se tenkrát poněkud nepatřičně, když jsem na vrcholu prosil účastníky španělské expedice, kteří na kopci strávili výstupem měsíc, aby mě rychle vyfotili, že druhý den musím mačky a cepín vrátit, protože na delší půjčení nemám peníze. Dlužno říci, že jde snad o nejpřístupnější kopec vůbec, protože zastávka autobusu je přímo v basecampu (dále v horách je elektrárna, kam bus vozí pracovníky), který je vzdálen cca půl dne jízdy z La Paz, a povětrnostní podmínky pro bleskový výstup nemohly být tenkrát ideálnější.