Cesta do Asie, 20 let poté – 23. 10. 2004, GORAK SHEP, Nepál

Ráno Amíci celou situaci z večera dotáhli k dokonalosti, když od šéfa výpravy (amerického) vyfasovali ubrousky a lahvičku s desinfekcí a jeden po druhém si vydesinfikovali hrnky a lžíce.

Mně zase trvalo se vypravit, což lehce zpozdila ranní stolice, která však nebyla taková, jak bych si představoval, takže jsem nadále zůstal fest natlakován. Navíc mě po pár krocích začala šíleně pálit žáha, a tak jsem měl co dělat, abych dohnal Z., který vyrazil dříve, aby nekosil.

Naštěstí do plochého údolí Pheriche již svítilo slunce, a tak nás trochu zahřálo, i když se začal zvedat vítr. Vystoupali jsme do Thukly a dále krpálem do sedla Lobuche, které je kouzelné s desítkami či spíše stovkami mužíků a pomníčkem Babu Chiri Šerpovi. Dali jsme fotoseanci a +/- po rovině došli ablation valley do Lobuche, kde jsme pojedli a pokecali s 3 Čechy, zatím nejsympatičtějšími na celé cestě. Zbyňu bolí hodně hlava, ale rozhoduje se pokračovat na Gorak Shep.

Před výstupem na morénu několikrát zastavujeme a řešíme, zda pokračovat nebo se vrátit. Nakonec to Z. skousává a jde dál. Na to, že mu není dobře a hlavu cítí při každém kroku, mu to jde výborně. Čekám hodně často a kontroluji stav. Z. bojuje statečně.

Nakonec se pod námi objevují modré střechy lodgí a žluté stany Gorak Shepu a my se ukvartýrováváme v jedné lodgi za 200,- Rs za pididvoják. Chtěli jsme zkusit společnou noclehárnu za 50,- na hlavu, ale když jsem to viděl, okamžitě jsem to pustil hlavy. Totální humus, špína a smrad.

Již po cestě jsem přemýšlel o večerním výstupu na Kala Pattar, haldu kamení v hřebeni Pumori, a navzdory hromadícím se mrakům z údolí jsem vyrazil po rychlokursu zacházení se Zbyňovou zrcadlovkou. Taky mě trošku začala bolet hlava, ale na vršku jsem byl za 50 min a ihned jsem se vrhl do focení jak zběsilý, neb mraky se začaly trhat.

Byl jsem jak blázen, vždy pár fotek na Zbyňovu zrcadlovku, pak šup s ním do báglu, vzít mého „číňánka“, zase pár fotek, a tak pořád dokola. Byla však taková kosa, že k výměně dlouhých skel na zrcadlovce jsem se neodhodlal. Navíc se světlo měnilo tak rychle, že jsem měl pocit, že bych to nestihl. Byl jsem nakonec tak zmrzlý, že jsem jen stěží udržel svou vrcholovou marlborku v ruce, a tak jsem svižným během vyrazil dolů, když vzápětí přišel ten okamžik, kdy Everest i Nupce nabraly nachovou barvu těsně před západem. Opět jsem začal cvakat jako zběsilý, bohužel již jen na zrcadlovku, neb v digitálu mi v tom mrazu odešly baterky. Rudé divadlo bylo strašně rychlé, sotva jsem se v tom cvakání závěrky stačil sám kochat. Bylo to úžasné! Útrapy a opruz z davů trekerů byl alespoň na chvíli zapomenut.

Za 20 min jsem to seběhl dolů, akorát abych nemusel vytahovat čelovku. Byl jsem zmrzlý jako sobolí h*vno a zahřál se až v jídelně u večeře. Z. se nezhoršuje, tak je to v pohodě, a i moje bolest hlavy se dá vydržet. Úplně jsem zapomněl napsat, že se mi v tom mrazu po cestě z Kala Pattar poprvé ojínila má již docela „chlapácká“ vousiska.