Cesta do Asie, 20 let poté – 23. 11. 2004, KÁTMANDÚ, Nepál

Ráno zahajuji již tradiční cigaretkou na střeše, která mě posílá na záchod a kde se lehce proberu a zjistím, jak to vypadá s počasím.

Následuje výlet na thajskou ambasádu pro vízum. Kolo si nakonec nepůjčuji a dělám dobře, neb těsně před odchodem z ambasády začíná pršet a silně prší až do večera. Pas na ambasádě dostávám v pohodě, ale 3-vstupové tranzitní vízum mi platí pouze do 21. 2. 2005, což zdaleka nestačí, neboť plánuji odlet z Bangkoku někdy v ½ dubna. Nejprve mám tendenci se s tím smířit s tím, že to vyřeším, až to bude aktuální, jak je mým zvykem, ale nakonec úředníkům říkám, že mám tento problém. Musím čekat na thajskou úřednici (velmi milou paní), která má pravomoc věc vyřídit, avšak má zrovna schůzi. Čekám a v duchu si myslím, že to stejně nepůjde, ale když paní přichází a já jí vysvětluji situaci, bez problémů říká: „no tak ho prodloužíme na 6 měsíců“, bere bílou vodičku a místo Feb 21 dává štempl May 21. Totální paráda. Takoví kdyby byli všichni úředníci…

Cestou z ambasády na Thai Airways dost moknu, protože venku zuří buřina a docela to trvalo, než jsem zastavil mikrobus. Navíc z Kantipath na Durbar Marg je to ještě kousek cesty. Aerolinky mají zavřeno, protože nejde elektřina, tak se jdu najíst nejlevnějšího chow-meinu širokodaleko za 25,- Rs, paradoxně na nejdražší ulici v Nepálu.

Jdu se do hotelu trošku usušit, abych po 14.00 opět vyrazil na aerolinky po obědové pauze. Elektřina již proudí, a tak se ke svému velkému překvapení dozvídám, že lety do BKK jsou plné a že budu tedy dán na čekačku s tím, že mám přijít druhý den.

Chtěl jsem jít rovnou na netovou senaci, ale jsem od pasu dolů durch, protože jsem si vzal jen goráčovku, a tak jdu na pokoj se převléci a rychle nekrémovat pohory, neboť v sandálích je fakt už fest kosa.

Na net vyrážím dost pozdě, a tak jdu na „staré“ místo za 25. Tam však mají nějaké technické potíže, a tak místo abych čekal, pokračuji dále na své nynější místo ve dvoře s ultranízkým futrem (trám jako kráva) za 15.

Když vcházím do průchodu na dvůr, sundávám kapuci a v tu ránu rána jako z děla do hlavy (dost jsem spěchal), a to tak, že totální, až mě s toho brněly i zuby.

Jak jsem si sundaval kapuci, neviděl jsem ten trám a trefil jsem ho úplně naplno čelem. No nic, dlaní jsem hned začal fest zatlačovat bouli a šel nahoru do cybercafé. Tam, ale když jsem ruku sundal, ze mě začala docela fofrem crčet krev a než jsem z kapsy vyštrachal toaletní papír (bez něj ani ránu! :-), měl jsem jí plné oči a to jsem měl hlavu zakloněnou. Pikolík od počítačů mě hystericky začal lifrovat dolů do lékárny, navzdory tomu, že jsem ho ubezpečoval, že vše je naprosto OK. V lékárně neměli ani zrcátko, a tak jsem ho musel vysomrovat od paní v dalším obchodu s náramky. No pěknej šlic do téčka, kterému by slušely tak 3 štychy. Vrátil jsem se do lékárny, kde se mi podařilo vysvětlit, že nechci desinfekci kupovat, ale jen ránu vyčistit. Po pečlivém prostudování etikety na lahvičce, kterou prodavač (v Asii nejsou v lékárnách lékárníci, ale jen prodavači) přinesl, zda se skutečně jedná o desinfekci, jsem chlapíka nechal mi ránu vyčistit, včetně nadzvednutí odchlíplého kusu kůže.

Vrátil jsem se na net, dokončil seanci, neustále přemýšleje, zda si to jít nechat do Bir hospital zašít, nebo zda aplikovat ambulantní izolačkové mašličky. Nakonec jsem se rozhodl jít do hotelu a tam ránu prohlédnout v zrcadle s tím, že uvidím.

Po vyčištění okolí rána vypadá na jednoznačné šití + odsřihnutí kusu odchlíplé kůže, ale zároveň se jeví +/- jako zalepitelná a tudíž neváhám a pouštím se do operace. Malé mašličky při prvním pokusu vypadají sice nádherně, ale nedrží. Proto při 2. pokusu dělám větší a zároveň se mi daří i ránu více stáhnout, tak to snad bude fungovat. Spodní mašličku ještě sichruji normálním pruhem izolačky.

Po operaci je čas se posilnit, a tak jdu do Steakhousu na Nepali burger. Vtíraví číšníci se hned vyptávají a naštěstí jim stačí, že to byl „little accident“.

Po jídle už jen hotel a čtení Crichtona, který fakt nádherně odsejpá.