Článek
V noci mě probudil bolestí žaludek. Dalo se to sice skousnout, ale moc jsem toho nenaspal. A ráno, když bolest začala ustupovat, přišel průjem jako blázen. Napil jsem se a šel. Rozhodl jsem se, že nebudu pít místní vodu nefiltrovanou, jak jsem doposud činil podle vzoru, co nezabije místní, nezabije ani mně (i když podle bolesti jsem usuzoval spíše na jídlo), a šel vyzkoušet MSR Purifier. Podařilo se mi asi na 3. pokus vytvořit správně slaný roztok, aby indikátor ukázal, že je v pořádku. Bohužel se však rozsvítila i dioda indikující vybité baterie. Buď již byly špatné jako nové, nebo se v báglu filtr zapínal a vybily se. S obavami, zda je budou mít, jsem vydal pro nové. Měli. Koupil jsem též 3×70gr crackery a lahev koly na cestu. Vzhledem k průjmu a bolavému žaludku bych asi stejně nic jiného nesnesl.
Na nádraží před nástupem do vlaku proběhlo jakési odbavení, kdy si u pultíku na peróně člověka odškrtli na seznamu a poslali do vlaku. Ve vcelku velkém kupé se 6 lehátky a vlastním hajzlíkem už byl chlapík, který vše organizoval a až později se ukázalo, že není ajznboňákem, ale cestujícím. Všichni mí spolucestující v kupé byli celkem sympatičtí chlapíci středních let, z nichž jeden mě později začal „vyslýchat“, tentokrát v oblasti sexu. Nemohl pochopit, že si u nás ženy mohou dělat, co chtějí.
Z vlaku z Kvéty do Rávalpindí, Pákistán
Z Kvéty jsme vyprahlou pustinou projeli téměř krokem dramatický Bolanský průsmyk (on to vlastně není „plnotučný“ průsmyk – z Kvéty se jede po rovině a pak se klesá dolů) a pokračovali totální pouští do Sibi (nejteplejšího místa v Pákistánu). Kromě brutálního vedra (chlapík, který byl na stanici tvrdil, že teplota ve stínu je 57 °C) jsme ještě trpěli nánosy prachu, který do děravého vlaku vnikal zvířený z pod kol úplně všudy, a ještě nám ho v kupé vířily stropní větráky. A tento prach rozpuštěný v potu z vedra a zapuštěný do kalhot a trika to je ale věc. To ocení jen skuteční znalci. Z oblečení se tak stává věc ne nepodobná sádrovému krunýři.
Navíc mě stále trápil průjem, který byl stále na krajíčku. Občasné zastávky a hliněná obydlí v poušti Balúčistánu svědčila o velké bídě. Po Sibi následoval Jacobabad a Sukkur, před snídaní jsme překročili další světově významný tok, Indus (teď už si připadám fakt daleko od domova) a pak Rohri, tedy již provincie Sind. K nepříjemnému pocitu z varování zamini mi ještě přidal chlapík hned za Bolanským průsmykem, když mě varoval, abych byl „very, very careful on the train“. Nevím, jak si to představoval, jsem obecně opatrný, jak jen to jde, a víc bych to už asi nedokázal. Ale to on vlastně nemohl vědět, že?
