Cesta do Asie, 20 let poté – 25. 3. 2005, Phnom Penh, Kambodža

Ráno jsem se vzbudil okolo 7 a zvažoval návštěvu muzea Tuol Sleng (Prison S-21) v dopolední otvíračce, ale pak mě napadlo optat se na recepci na aktuální otvíračku a když mi řekli, že je od 7 do 5, šel jsem vesele vyspávat do 10. Následovala snídaně, čtení a do města na pěší tůru do muzea jsem vyrazil kdy jindy, než v tom největším vedru.

Muzeum samo o sobě není zas až takový „nářez“, jak jsem čekal (nejhorší jsou velké fotky umučených zkrvavených těl v celách, kde byli umučeni), mnohem horší je uvědomění si hrůzy Pol-Potovy genocidy ve světle tohoto vězení. A strašné jsou též výpovědi několika přímých aktérů genocidy na fotografiích ze současnosti. Někteří ani teď necítí, že by něco udělali špatně! Teror strachu musel být šílený i ve vlastních řadách Pol-Potových kádrů, jak vyplývá z fotek i výpovědí z filmu o genocidě. Kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Vůbec z toho nemám jasný pocit. Že byl Pol-Pot ultrahaj*l, o tom není pochyb, ale zvláštní jsou výpovědi dozorců, kteří přiznávají, že mučili lidi, ale jen před šéfem věznice a ze strachu, že by se též stali oběťmi. Kryjí si záda, nebo tomu tak opravdu bylo? Na tuto otázku člověk v muzeu odpověď nenajde. Každopádně uvědomění si hrůz jakéhokoliv totalitního režimu prizmatem Pol-Potových zvěrstev bylo strašně intenzivní - ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

Po shlédnutí filmu jsem si ještě hrál s foťákem a poté se vydal na cestu zpět, resp. nejprve k řece, kde jsem z „nóbl“ nábřeží sešel až k vodě k jakémusi „slumu“ z lodí, kde jsem fotil a sledoval chlapy, jak hrají volejbal. Některým to šlo fakt dobře.

No a večer jsem u jídla a DVd filmů zevloval v GH. Otestoval jsem Angor Beer, neb bylo studenější než Lao, ale zdaleka nebylo tak dobré.